Firma Divesoft zmíněné profesionální výrobky pro potápěče vyvíjí a vyrábí v severočeské Roudnici. Používají je potápěči na všech kontinentech včetně Antarktidy. Navíc majitelé založili pobočku v Tampě na americké Floridě, kde je potápění doslova národním sportem. Zásluhu na tom má i Evropská unie, která přispěla na projekt rozjezdu firmy částkou přes tři miliony korun.
V roce 2011 koupila společnost Divesoft z vlastních zdrojů nevyužívaný areál na okraji Roudnice. Cílem bylo zrekonstruovat budovy a vybavit prostory novými technologiemi, vybavením a zařízením, prostřednictvím kterého mělo dojít k založení centra výzkumu, vývoje a inovací specializovaného na potápěčské vybavení.
Samotný start firmy Divesoft, respektive její existence v Roudnici, pak v roce 2012 podpořila výrazným způsobem i Evropská unie, jenž na projekt rekonstrukce zchátralého areálu, tzv. brownfieldu, přispěla částkou více než tři miliony korun. Stejnou částku pak do rekonstrukce vložili také manželé Aleš a Lucie. „Peníze v projektu spolkla především oprava budov, které byly v žalostném stavu. Vše se podařilo dokončit do půl roku,“ popisuje Aleš Procháska.
Nedaly se sehnat, tak si je vyrobil
Prvopočátky úspěšné firmy s potápěčskými proprietami spadají do časů, kdy Aleš a Lucie vlastnili softwarovou firmu, kde vznikaly aplikace pro bankovní sektor a firemní klientelu.
„Firma fungovala a my jsme se rozhodli ji prodat. V té době jsem už na koleni, v suterénu pražského rodinného domu, vyráběl analyzátory helia. Byl jsem aktivní potápěč a tyto přístroje se nedaly sehnat, navíc byly drahé. Tak jsem si navrhl svůj a nechal si jich u firmy, která to podle mého požadavku a návrhu dokázala, dvacet vyrobit,“ vzpomíná Aleš Procháska.
Myslel si, že mu vydrží dlouhé roky. Jenže o víkendu je ukázal kamarádům – a rázem byly pryč. Potom udělal druhou verzi. V tu chvíli ho napadlo, že by se této oblasti mohli věnovat více.
Pak přišel přelom a založili společnost Divesoft. Netrvalo dlouho a původní firma se stala minulostí. Manžele už zcela pohltily potápěčské záležitosti
Desítky lidí vyrábějí unikátní zařízení
V začátcích měl Divesoft jednoho nebo dva zaměstnance, většinu věcí ve vývoji a výrobě si tak dělal Aleš Procháska sám. Vždy tíhl k vědě a technice. Nyní v Roudnici na produkci světově žádaných profesionálních potápěčských přístrojů pracují již tři desítky lidí. A Lucie Šmejkalová se věnuje marketingu. Manželé se ideálně doplňují a posouvají firmu dopředu.
Sortiment Divesoftu lze rozdělit na tři skupiny. „Předně to jsou analyzátory dýchacích směsí. Pak je to rebreather – dýchací přístroj s uzavřeným okruhem, který čistí vydechovaný vzduch od oxidu uhličitého. Umožňuje tak, aby potápěč byl pod vodou mnohem déle, než byl zvyklý. Nyní se stává hitem přístroj, u kterého má potápěč na sobě jen to nejnutnější a vše ostatní volně plave vedle něj, takže nemusí na zádech nosit těžké zařízení. K tomu vyrábíme spoustu doplňků. A pak vyrábíme počítače pro potápěče. Základní věcí totiž je, že se potápěč nesmí příliš nasytit dusíkem a heliem, což počítač hlídá a vysílá signály – ví, v jaké je potápěč hloubce a sleduje jeho dech a řekne, kdy je nutné se začít vynořovat.“
„Peníze v projektu spolkla především rekonstrukce budov, které byly v žalostném stavu. Vše se podařilo dokončit do půl roku.“
Aleš Procháska říká, že neuvažuje o rozšíření vyráběného sortimentu, ani o nové pobočce. „Já jsem permanentně spokojený, pořád si v tomto podnikání nacházím to, co mě baví a cíle, kterých chci dosahovat. Máme téměř dokončenou zkušebnu dýchacích přístrojů. A snažím se, aby byla nejlepší na světě. Dobře nám funguje také spolupráce s potápěčskými instruktory, kterou chceme prohloubit,“ říká Aleš Procháska.
„Našim záměrem pro příští léta je rozvíjet všechny tři řady našich přístrojů, které vyrábíme,“ dodává nadšený potápěč Aleš Procháska. Ten z vlastní zkušenosti vidí ještě mnoho prostoru ke zlepšení těchto přístrojů a řadu nových problémů k řešení.
Potápění je nádherná věc. Fascinuje mě pohyb pod vodou, říká Aleš Procháska
Pražák Aleš Procháska (58 let) vystudoval softwarové inženýrství na Vysoké škole ekonomické, kde potkal svou budoucí ženu Lucii Šmejkalovou. Spolu pak založili úspěšnou softwarovou firmu. Jeho koníčkem ale bylo potápění. Původní firmu prodali a začali vyrábět v Roudnici nad Labem potápěčské vybavení. To nyní prodávají po celém světě. Vznik výrobního areálu firmy podpořila rovněž dotace z fondů EU.
Aleš ProcháskaZískali jste evropskou dotaci na rekonstrukci budov ve výši tři miliony korun. Co by se stalo, kdyby se to nepodařilo?
Bez dotace bychom do toho šli stejně. Nicméně dotace nám výrazně pomohla v rozhodování o tom, zda vzít rekonstrukci od podlahy, nebo to jen takzvaně „šolichat“, aby to fungovalo. Dotací se vše urychlilo.
S manželkou jste měli úspěšnou softwarovou firmu. Proč jste ji prodali, když vše fungovalo?
Právě proto jsme ji prodali. Když ve firmě vše funguje a má zisky, má se prodat. Nechtěl jsem se zastavit, protože to je podle mě cesta, jak najednou začít couvat. A do předčasného důchodu se mi nechtělo. Navíc mě potápění neskutečně baví.
Jaký vztah máte k Roudnici?
Mám ji rád, ale jinak jsme Pražáci, bydlíme tam a do Roudnice dojíždíme. Analyzátory jsem dělal na koleni v suterénu počítačové firmy, a to nebylo ideální. Začali jsme hledat výrobní prostory a objevili zchátralé budovy brownfieldu na okraji Roudnice. S Lucií jsme se shodli, že do toho půjdeme a areál jsme koupili.
„Dotace nám výrazně pomohla v rozhodování o tom, zda vzít rekonstrukci od podlahy, nebo to jen takzvaně „šolichat“. Dotací se vše urychlilo.“
Vyrábíte analyzátory dýchacích směsí, dýchací přístroje i počítače pro potápěče. Kde se používají?
Doslova po celém světě, třeba i na Antarktidě. Prvotní záměr to ale nebyl, to přišlo časem a zájmem.
A co Florida?
Ukázalo se, že americký zákazník chce mít firmu s dokonalým servisem přímo v místě, tak jsme tam založili malou pobočku. Z Roudnice dovážíme na Floridu díly, které tam smontujeme. V některých zemích musíme něco upravit podle odchylek tamních zákonů od našich.
Kde u vás vznikla láska k potápění?
Asi v dětství ve chvíli, kdy mě rodiče učili u studeného moře v NDR plavat na hladině, a já to nechápal, protože svět pod hladinou mi připadal strašně zajímavý, bohatý, krásný.
Dneska už jste velký kluk, jak často a kde se potápíte?
Přiznávám, že teď jsem měl trochu pauzu, musel jsem řešit spoustu věcí. Rád se potápím v Chorvatsku, čemuž se mnoho lidí diví. Ale já nepotřebuji vidět korálové rybičky, fascinuje mne terén. V Česku mám rád potápění ve starých zatopených lomech.
Co vás na potápění fascinuje?
Samotný pohyb pod vodou.
Pod vodou se kocháte, nebo spíše šmejdíte a hledáte adrenalin?
Pod vodou musíte být pořád v pohybu, je to lepší na udržení hloubky. Stát na jednom místě, to je jako jít do přírody, zastavit se a koukat do jednoho místa. Je to fajn, ale jen na chvíli, pak zase musíte dál. Já se do vody vždy těším, baví mě ten pohyb pod hladinou, je to neskutečně uklidňující pocit. K adrenalinu bych měl ale výhrady. Potápění není vyloženě adrenalinový sport. Pod vodou musíte být klidný, sledovat viditelnost, přístroje. Jakmile se ponořím, už nevím o světě.
Zažil jste někdy krizovou potápěčskou situaci, kdy mohlo jít i o život?
Občas taková situace nastane, ale existuje nějaký varovný systém, který naznačí, že dál už ne. Horší asi bylo, když jsem se před lety potápěl na Slovensku v jeskyni a zůstali jsme uvězněni uvnitř. Manželka byla tehdy v Anglii a v novinách četla, že se dosud nenašla těla zmizelých českých potápěčů. To pro ni nebyly příjemné okamžiky.
Jak nejdéle a jak nejhlouběji jste pod vodou byl?
Čas jsem nikdy nepočítal. A nejhlouběji asi sto metrů. Nic moc. Ve firmě jsou lidé, kteří byli i ve 180 metrech.
Vaše manželka Lucie s vámi sdílí podnikatelský život, sdílí i to potápění?
Ráda se potopí tam, kde je teplejší voda, ale potápěčský nadšenec není. Mám dva syny, oba mají potápěčský certifikát, ale zatím je to nechytlo tak jako mě. Ale na všechno je čas, potápění je totiž nádherná věc.
5
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
