Zdroj: DeníkChovu poštovních holubů a tréninku holubích závodníků zasvětil Zdeněk Hartman z Černovic na Chomutovsku už 45 let. Ani po této době ho nepřestává uchvacovat jejich orientační smysl a sportovní výkony, kdy drobné ptačí tělo dokáže urazit stovky, ale i více než tisíc kilometrů. Díky svým létajícím šampionům má polici v zahradním domku vedle holubníku nabitou poháry.

„Zrovna včera odvezl kamion holuby do Břeclavi. Tam se vypustí a my čekáme na jejich návrat. Na noze mají čip, a jakmile proletí otvorem do holubníku, pípne to a zaznamená se přesný čas doletu,“ přibližuje. Za výkony v jednotlivých závodech se ptákům sčítají body, takže je po sezoně jasné, který je nejlepší. Břeclav je čtvrtým letošním závodem, kterého se členové chomutovského spolku účastnili.

V plánu závodů jsou dále města jako Havlíčkův Brod, Benešov, slovenské Komárno nebo maďarská města Abona a Bekeščába. Závody začínají v květnu a končí v červenci, kdy se holubi začínají přepeřovat a letové schopnosti se dočasně zhoršují.

Zatím největšího ptačího rekordmana našel Zdeněk Hartman v holubici číslo 84 262 272. V roce 1990 urazila 1323 kilometrů z Barcelony za dvanáct dní. Jméno jí nedal. „Nedělám to. Člověk by plakal, kdyby o ně přišel. Jsou to závodníci,“ vysvětluje svůj postoj. O holubici přišel rok nato, když letěla z Fiľakova na jihu Slovenska. „Je tam ještě dnes, už se nevrátila. Nevím, možná ji chytil dravec,“ odhaduje, jaký byl konec šampionky.

Jeho nejoblíbenějším závodníkem byl ovšem nadějný holub číslo 323. „Když mi ho chytil jestřáb, byl jsem špatnej,“ říká holubář s pohledem upřeným na velkou fotografii svého oblíbence, kterou má vylepenou na stěně. „Byl nejlepší v nalítaných kilometrech v chomutovském spolku za rok 2017 a 2018,“ dodává.

Vyšlechtit a vychovat šampiona není jednoduché. Podle Zdeňka Hartmana v tom navíc musí hrát roli i štěstí. „Mladí holubi se trénují od chvíle, kdy mají, jak my říkáme, dvě a půl brka. Nejdřív si to oblítají kolem domova a pak je vypouštím dál a dál od domova. Například je odvezu do Března na letiště nebo do Vysočan,“ popisuje holubář. „Takto začínáte se sto holoubaty, z těch vám po roce zbyde 60 a do tří let máte z tohoto hejna dva závodníky a začínáte znovu. Každý holub není závodník,“ nastiňuje koloběh, při kterém se oddělují ti nejlepší od průměru.

Aktuálně má pan Hartman sto závodních holubů, sedmdesát holoubat a chovné poštovní holuby pro doplnění čerstvé krve.

Na holubářství se dal hned po vojně v roce 1976. Vzor měl v tátovi a učil se také od místního chovatele poštovních holubů. Největší úspěch si připsal v roce 1991, kdy se svými opeřenými šampiony získal mistrovství v rámci severních Čech. Ačkoli je tento netradiční koníček náročný na peníze i na čas, stále ho naplňuje. „Je to pro mě droga. Sedím na zahradě, najednou to zasviští a holub přistane. Kolikrát se mi z toho až zatají dech,“ líčí holubář momenty, kdy se jeho závodníci vracejí domů bez ohledu na to, jak moc prší nebo fouká vítr.