Kurt Stoupa se narodil 23. listopadu 1921 v Údlicích. Jako vzdělaný muž a dobrý organizátor spolu s dalšími významnými osobnostmi, jakými byli Erhard Seemann, Otmar Kreissl, Adolf Sachs, Franz Schindler a další, vydobyl krajanské organizaci v Erlangenu respektované postavení a důstojné prostory pro její klubovnu a archiv.

Sám byl dlouholetým vydavatelem krajanské Chomutovské ročenky, která přinášela mnoho archivních materiálů a fotodokumentrace, stejně jako krajanského měsíčníku Komotauer Zeitung. Především jeho zásluhou bylo porevoluční obnovení styků krajanské skupiny s německou menšinou v Chomutově.

Aktivně přispěl k založení regionální sítě Svazu Němců v ČR a jejího kontaktního střediska Na Bělidle, kde úzce spolupracoval s G. Stübigere, v r. 1992 také k založení Spolku F. J. Gerstnera. Jeho neúnavné úsilí o vybudování památníku vyhnání chomutovských Němců sice v Chomutově nenalezlo sluchu, bylo však korunováno jeho otevřením 23. 6. 2003 na hraničním přechodu v Deutschneudorfu/Nová Ves v Horách.

To už jsem s ním byl jako ředitel Oblastního muzea v úzkém kontaktu, společně jsme formulovali program pro spolupráci muzea s HK Komotau v duchu smíření a vzájemné důvěry a uskutečnili první akce. Setkávali jsme se pravidelně a vždy to byla setkání přátelská a dělná. Vážil jsem si jeho vztahu a lásky k domovu, jeho zásadovosti, provázené nadhledem a objektivností, se kterou chomutovskou organizaci vedl, často navzdory nepochopení a odmítání z české strany. Při jednom z prvních setkání mi otevřeně řekl: „Víš, u nás máme polovinu lidí, která zažila po válce takové věci, že nechce mít s Čechy nic společného, ani sem jezdit. A druhou polovinu, která se ráda vrací, finančně přispívá na sbírky, má kontakty a zajímá se o současný život doma. A já si nemohu vybrat jen jednu z nich, musím mluvit a jednat za všechny!“ Ano, dnes tomu říkáme spojovat lidi různých názorů. Ing. Kurt Stoupa takový byl a vedl k tomu i své děti.

Zemřel v požehnaném věku nedožitých 98 let jako nejstarší obyvatel obce. Místní farář se v rozloučení několikrát zmínil o Chomutovu jako jeho jediném domovu. Krucifix z chomutovského hřbitova má i na pamětním lístku.

Doprovodil jsem ho na poslední cestě z kostela sv. Martina k místu věčného odpočinku jako rodinný přítel, ale i jako bývalý Chomutovan. Na cestě z úzkého rodinného setkání jsem se u něj znovu zastavil. Rakev už byla uložena v zemi, na navršeném rovu ležely květiny.

Sbohem, příteli!

Stanislav Děd