Když jsem měl o víkendu nastoupit do trolejbusu s novým odbavovacím systémem, se kterým byly takové problémy, napadaly mě jen černé scénáře. Že někam špatně hodím svých čerstvě rozměněných šestnáct korun. Že mi bude řidič nadávat. Že na mě budou lidi koukat jako na exota z vesnice. Že to budu já, kdo způsobí lince pětiminutové zpoždění, protože desetikorunu nacpu do škvíry, odkud vyjíždí lístek.

Dělal jsem to, co vždycky. Šel poslední a koukal na ostatní. Kolikrát, kde a co mačkají. Kam hážou peníze. A kde vyleze lístek. Ano, celkem tři krabičky, každá na něco jiného. Ale to není nic, co by v počítačích zběhlý třicátník nezvládl, ne?

Už jsem si myslel, že to mám v suchu, když jsem na terminálu navolil jízdné a začal házet do kasy drobné. Jenže i když jsem tam hodil všechny, lístek ne a ne vyjet. Zoufale jsem začal hledat tlačítko nebo terminál, na které jsem zapomněl. Kde je proboha tlačítko „vytiskni lístek“ , „dělej!“ nebo tak něco? Zachránil mě autobusák. „Propadlo vám to,“ oznámil lakonickým hlasem, z něhož bylo jasné, že takových zoufalců už zachraňoval tucty. Myslel tím poslední korunu, kterou jsem do kasy házel. Bože, prošel jsem vším tím tlačítkovým peklem jen proto, aby mi automat neschroustal korunu? Naštěstí napodruhé se mu to podařilo, takže jsem si vítězoslavně odnášel jízdenku. Uf.

Při mé druhé jízdě už to bylo o mnoho lepší. Jen jsem nějak zapomněl potvrdit jízdné, takže mince propadávaly automaticky. Na čemž jsem vydělal, protože v zásobníku na nepropadnuté mince jsem našel tři koruny navíc. Bůhví, kde se tam vzaly. když nápis hlásal, že automat nevrací. Protože jsem nevěděl, kam mince dát, tak jsem si je nechal. Přiznávám.

 Uf.