Dohodl jsem si s kamarádkou Markétkou, která má ustájeného koně a účastní se na něm parkurových i drezúrových závodů, že o jejích úspěších napíšu článek a přijel jsem za ní do stájí.

Koně mám rád. Jedna moje tajná láska má také koně a rád za ní jezdím, když mi to vyjde. Když mi bylo pět, tak jsem na pouti jel za padesátník na poníkovi a také rád vzpomínám, jak jsem si před litvínovským zimákem s chutí dával koňský karbanátek. Takže prakticky expert přes koně :)

Přijel jsem do stájí a kromě místní „Lukášovky“, tedy chutného a voňavého mixu třešňovice se slivovicí, jsem na uvítanou dostal do jedné ruky vidle, do druhé hrábě a z vesela se šlo kydat…

Voňavá práce během příjemného rozhovoru utekla jako voda a na řadu přišlo focení pro článek. Usměvavé „koňařky“ Markétka s Alenkou smyslně pózovaly, ať v klidu nebo při skákání překážek a… pak to přišlo…

Ze začátku to vypadalo jako nevinný vtip, otázka „Nechceš si to taky zkusit?“. Při této větě jsem měl pocit že se na mne i kůň podíval a začal se řehtat.

Nejdřív jsem se zdráhal, představa že na dvoumetrovém koni zdolávám dvoumetrové překážky se mi nějak extra nelíbila, ale slečna Markétka řekla magickou větu, která mne vždy zlomí: „Fakt nechceš, jo? Jsi měkkej.“ Tak jsem šel…

Na koně jsem nasedl správně už na první pokus. Chytl jsem ho za opratě a byl ujištěn, že je hodnej a vychovanej. Hmm…
Rozeběhli jsme se. Tedy spíše jsme se rozešli, protože běh se té naší prvotní rychlosti rozhodně říkat nedalo.

První překážka (asi půlmetrová) … přeskočili jsme.
Druhá překážka (asi metrová) … přeskočili jsme.
A přišla třetí (asi metr a půl) … nepřeskočili jsme…

Vzhledem k tomu, že jsem se na tu největší překážku chtěl maximálně soustředit, tak jsem chytil opratě pevně do ruky a těsně před překážkou jsem se vzepřel (v domnění že tím koňovi maximálně pomáhám), chytil opratě ještě pevněji do rukou a nevědomky jsem tak nějak zatáhl za uzdu. Pro vychovaného a hodného koně to znamenalo jasný příkaz: Zastav! A zastavil.

Fyziku jsem na škole dost flákal, ale během vteřinky jsem si vzpomněl, že když na místě zastaví kůň, tak člověk sedící na něm se nezastaví… Najednou jsem cítil, jak sedlo pozvolna opouštím a mířím vstříc tvrdě vypadajícím prknům tvořícím překážku. Snažil jsem se držet si hlavu a jen čekal až dopadnu. A dopadl jsem. Možná ještě dnes dávají tu překážku zoufale dohromady.

Hned se ke mne seběhly šokované „koňařky“, ale když jsem vyndal hlavu zabořenou z mixu sněhu a bláta a řekl několik sprostých slov a začal se smát, v ten moment propukly v hurónský smích i dotyčné slečny. A když jsem se z posledních sil otočil na záda, tak se ke mne naklonil i kůň, očuchal si mne a já se nemohl zbavit pocitu, že se mi na plnou hubu začal smát i on…
. . .