Když jsem se konečně probral, měl jsem v zubu díru, která sice nebolela, ale značila, že něco v pořádku není.

Objednal jsem se ke svému zubaři (a musel slibovat poslušnost jako sedmiletý školák, aby mojí složku vrátili zpět ze seznamu vyřazených) s tím, že zatím jde jen o rentgen a zubní hygienu. Lebedil jsem si, že nečekám nikde přes hodinu, jako tomu bylo zvykem dřív. A těšil se, že brzy vypadnu. Jenže věci se měly trochu jinak.

U rentgenu jsem se sice nepozvracel (prostě nesnáším, když mi do pusy strkají nějaké podivné součástky), ale od usazení do křesla v ordinaci hygienistky už to začala nabírat obrátky. Cituji: „Proboha.“ – „Vy jste se nám nějak rozsypal.“ – „ Ježiš, co jste dělal?“ – „Ještě nejsem nahoře a už mám šest kazů.“ – „Ústní hygiena příšerná.“ – „Vy jste poslední dobou ve stresu?“ (zřejmě nejpodivnější otázka) – „Neberete nějaké prášky s kortikoidy?“ – „Radši zavolám doktora.“

A co doktor? Stačilo mu pět vteřin a věděl, že s mým chrupem se nudit nebude. „No pěkný, pane, to je teda něco.“ – „Nic nebolí? Tak to je takový malý zázrak.“ (hned bere do rukou umrtvující injekci) – „Uděláme dneska aspoň půlku“. – „Uvidíme, jestli to sedmička vydrží.“
Z plánované půlhodinky byla hodina a půl, plus další tři hodiny s mrtvou pravou půlkou obličeje (takže bez oběda) a účet na šest stovek (a budu sypat další). A k tomu zubařská klasika – nepříjemné vrtání, zvídavé otázky zubaře, na které se těžko odpovídá s jeho prsty v puse, „vypláchněte si“ a tak dál…

Bral jsem to statečně. Z půlky jako trest za svoji blbost, z půlky z úcty ke všem zúčastněným, kteří se snažili, aby to uvnitř mých úst nebylo ještě horší.

K hygienistce jdu znovu ve čtvrtek. Mám si přinést kartáček. Vyčlenila si na mě hodinu, přestože na jiné má jen půl. Prý to se mnou bude těžší. Nepopírám. Lehké to se mnou není, ale mívám světlé chvilky. Zaplaťpánbůh za ně.