Začíná to divným pocitem, že lezete na něco živého. Vyzkoušeli jste někdy vlézt do terénního náklaďáku? Nebo si osedlat pořádného čopra? Znáte ten pocit, že je něco silnější než vy a máte z té ohromné síly respekt, i když to řídíte pedály? To s koněm je to podobné, jenže znásobené tím, že žádné pedály nemá. Že dýchá. Že se hýbá. Já se prostě nemohl zbavit pocitu, že to zvíře pode mnou má svojí hlavu a že to tahání za otěže bere jenom jako hru, kterou může kdykoli ukončit a proskočit se mnou zdí.

Uvést to zvíře do pohybu nebyl tak velký problém. Jednak byl naučený snést na hřbetě a poslouchat podobná trdla a druhak mu v tom pomáhal instruktor. Horší to bylo se zatáčením. Ne že bych měl strach za otěže pořádně vzít – spíš naopak. Poslušen instrukcí “dejte mu najevo, že musí poslouchat“, jsem tomu nebožákovi (ehm, vážil asi pětkrát tolik co já) skoro lámal hlavu. Když jsem se trochu otrkal, snažil jsem se být záludný a zatímco instruktor se věnoval jinému jezdci, zkoušel jsem se svým Šemíkem kroužit ostré osmičky a zatáčet s ním na nečekané strany. Asi mu to moc vtipné nepřišlo, ale poslouchal. Za odměnu jsem ho poplácal. Nepřišel mi moc vděčný.

Musím upozornit, že všechno se odehrávalo v poklidné chůzi. Nechápu, jak někdo může kočírovat koně v běhu. Já měl co dělat, abych zkoordinoval ruce a nohy, natož abych to měl dělat v rychlosti. Kdo to kdy slyšel – tlačit levým stehnem a pravou rukou tahat za opratě, když chci zatočit doprava? U Renaultu je to teda o dost jednodušší…