Je to pár týdnů, co mi zavolali z nakladatelství, které vydává publikaci Who is who (Kdo je kdo). Prý mě kdosi nominoval coby významnou osobnost, takže bych v té publikaci měl být. Asi někdo, komu jsem při novinářské práci pomohl, snažila se mě přesvědčit o mé nepostradatelnosti slečna na telefonu. V tuhle chvíli mé ego mělo růst. Nerostlo. Slečna to příliš neuměla a svou tajemností působila přesně tak, čím shánění „osobností“ do této publikace opravdu je – teda podomním prodejem. A také jsem byl ostražitý – kolegyně šéfredaktorky z jiných okresů totiž dostaly stejnou nabídku. Stačilo pár minut na google a měl jsem jasno. V téhle encyklopedii „slavných“ být nechci.

Přesto jsem kývl na návštěvu zástupce nakladatelství, který se prý u mě zastaví a řekne mi zbytek. Byl jsem totiž škodolibě zvědavý, jaké triky dotyčný vybalí, jaké psychologické finty použije na mé odzbrojení a jakými argumenty nahlodá mé rozhodnutí. No – asi moc koukám na seriály…

Skutečnost totiž byla oproti mému očekávání poměrně tristní. Vizitka s pozlaceným rámováním působila až příliš na efekt. Žoviální vystupování mě iritovalo. A argumenty, finty, triky? Už od druhé minuty jsem musel převzít otěže rozhovoru já, protože jsem nechtěl poslouchat historii publikace. Když mi muž naproti mě začal líčit dojemný příběh o vnučce velkostatkáře z Rakouska, která se až díky encyklopedii Who is who dozvěděla, jakých úspěchů její dědeček dosáhl, měl jsem co dělat, abych se nerozchechtal naplno…

Zkrátím to – je to obchod s egem, navíc nepříliš kvalitně dělaný. Zavázat se nemusíte k ničemu, ale nabídnou vám encyklopedii za několik tisíc, kde tu svoji fotečku budete mít. Za pár tisíc navíc snad zlatě orámovanou či co. Dotyční měli za to, že šéfredaktoři jsou natolik ješitní tvorové, že si pak publikaci koupí nebo že se aspoň zmíní doma a hrdý partner či rodiče jim ji koupí pod stromeček.

Mohl jsem být slavný. Nejsem. Ale zase jsem dostal pod stromeček ponožky. Není to lepší?