Jak to tak bývá, původní představy se maličko lišily od skutečnosti. Nejdříve jsme chtěli mít málo hostů, méně tradiční menu a co nejméně zvyků či jiných dalších oficialit. Nakonec hostů bylo tolik, že jsme se museli přestěhovat do větších prostor. (Zde je nutné poznamenat, že valnou část tvořili mí příbuzní – prostě mě mají rádi), z méně tradičního menu se stalo naopak velmi tradiční. Zkrátka všichni dostali polévku s knedlíčky a svíčkovou, jakýpak copak se bude vymejšlet. Jedinou změnou proti zavedenému úzu byla absence šunkové rolky, kterou nikdo nejí, ale všichni ji objednávají.

Svatební den začal normálně, osobně jsem se zařekl, že nebudu nervózní a nebudu nikoho stresovat. Toto mé rozhodnutí bralo tak trochu za své, když se blížil čas obřadu. Řešili se zatoulaní příbuzní, všichni se všema se museli pozdravit a pocelovat, vyřešit, kam dát dary a tak dále, jaksi všichni měli tak nějak času dost. Nakonec se to všechno samozřejmě stihlo, ale krapet stresu tam bylo.

Na Hrádek šťastně dorazila i nevěsta. Pravda, byla trochu nervózní, asi z toho, že si bere tak pohledného, inteligentního a šarmantního muže. Možná i trochu z toho, že se stala středem pozornosti, což jí normálně nevadí, ovšem když na vás kouká čtyřicet lidí… Já jsem svou drobnou trémičku zaháněl višňovicí a meruňkovicí, kterou ukrývali placatice pohotových svatebčanů.

Tak tedy hurá nahoru a na obřad. Tam vše probíhalo standardně, žádný/á zhrzený milenec/milenka do sálu nevtrhl a neudělal scénu, v uličce, kterou odcházejí novomanželé, nám nikdo nenastavil nohu ani netrefil rýží do oka. Společné focení kromě běžných zmatků přineslo jen mé nabodnutí na ostny vstupních vrat, čímž jsem jen potvrdil svoji nenucenost, která z fotek musí přímo vyzařovat.

A pak přišlo to hlavní, hostina. A s ní první menší trapas. Nenašel se totiž strejda Mirek, ačkoliv měl u stolu jmenovku. Strýc se totiž nejmenuje Mirek, ale Pavel, což věděli všichni, akorát ženich to jaksi spletl. Netřeba dodávat, že se ze strýce Mirka stala pro onen den kultovní postava. Kdo snědl řízky? Strejda Mirek. Co se bude dít dál? Zeptejte se strejdy Mirka. Menší korunu tomu nasadila jedna ze svatebčanek: „Mně bylo divný, že by to byl Mirek, tak se přece jmenuje jeho bratr a táta ženicha, takže by měli dva Mirky…“ Netřeba dodávat, že můj otec se jmenuje Zdeněk…

Krátce po obědě se začali první svatebčané ozývat, jestli by nebylo něco slanějšího. Jako dort je výborný, ale takový uheráček či řízeček by bylo to pravé. No, pak zábava pomalu začínala dostávat spád, trochu ji brzdilo jen chrastění mnou donesených bedýnek, naštěstí hosté neváhali a zazpívali si. K tomu připočtěte nějakého toho panáka… A protože si každý chtěl dát jednoho i se ženichem, byl jsem nakonec rád, že oslava skončila relativně brzy. Ale prý jsem byl veselý… Jako celá svatba. Takže proč si to někdy nezopakovat? :)