Ale byla to pravda, mé tělo více než pětadvacet let nepoznalo, jaké je to plout vzduchem a pít u toho whisky. Neměl jsem důvod, peníze, ale teď přišlo obojí. Výlet do Londýna a zpáteční letenka za pár babek a už jsem se nemohl dočkat, až vsednu do ocelového ptáka, namlsán scénami z katastrofických filmů. Jako nezkušený vzduchoplavec očekávající nejrychlejší dopravu jsem ale narazil. Na všechno se čeká, letadla nelétají přesně na minutu, ale nepřesně na hodiny. Dále je milé, jak o vás mají všichni zájem, pořád se chce někdo podívat na občanku a letenku, pánové v uniformách byli tak zvědaví, že se mi podívali i do bot, nedej bože co všechno viděli na rentgenu. Ještě jsem okoukl cestující, jestli někomu nečouhá z trenek bomba a hurá do autobusu, který doveze lidi k letadlu. V letadle mě to krapet zklamalo, řada sedaček, překážející cestující atd., vlastně stejné jako v autobuse do Loun. Chvíli jsem zápasil s pásem, světácky jsem se ale usmíval, jakože vím, co dělat, až přišla letuška a připoutala mě. Whisky jsem nedostal, ale mohl jsem si za euro koupit cukrátko. Létání s levnými aerolinkami má i další výhodu, všichni jsou cizinci včetně pilotů a letušek. Ale už jsem připoutal a plně se oddal do rukou pana Jimenéze, který nabral směr Británie. Letuška nás ještě uklidnila, že sice létají blesky, ale když se letělo sem, bylo to ještě horší. Let byl klidný, přistání rovněž, takže jsem byl nakonec zklamaný – nikdo mě nezatknul, nezažil jsem turbulenci, soused se nerýpal v bombě ani mě nevycucl letadlový záchod. Příště to snad bude lepší. Jan Rödling