Představoval jsem si to romanticky. Jako v nějakém milém rodinném filmu nebo v písničce Pavla Dobeše Kostelíček. Jenže asi jako každý táta jsem poněkud přecenil dostupný arzenál schopností ročního děcka.

Kočárek jsem nevzal záměrně. My přece PŮJDEME. Doma už běhá ostošest, takže coby ne. Povedu ho za ruku, občas mi uteče a já si na chvíli narovnám záda, jedním očkem budu šilhat po něm a druhým po kvetoucí přírodě a budu si užívat klid a zhluboka dýchat a radovat se z dovádění svého syna.

Zklamání přišlo hned, jak jsem ho poprvé postavil na asfaltku vedoucí do červenohrádecké obory. Samotnému se mu šlapat nechtělo (asi nové botky) a když jsem ho vzal za ruku, mělo naše CHOZENÍ vždy stejný scénář. Já udělal první krůček naznačující směr, on začal chodit dokolečka kolem osy našich rukou, pak se zarazil o moje nohy, na chvíli se zamyslel a pak se začal sápat po kapsách ke mně nahoru. A tak jsem ho vzal na ruku a šel dál. Třeba mu bude lesní cestička vyhovovat lépe.

Postavil jsem ho. I když jsem mu uhýbal, točil se pořád dokolečka a vůbec mu to nevadilo. Tu se zarazil o strom (jak je kůra zajímavá!), tu zase o moje nohy. Zvednout ho, ujít s ním kus cesty (jsme přece na procházce, tak se nevrátíme za deset minut!). Postavit, zklamaně sledovat nadšeného Kubu, jak pobíhá na dvou metrech čtverečních a zase ho zvednout. Poponést ho dál.

Chvilka volného běhání přišla až u dřevěných odpočívadel, o které se Kubís mohl vždycky opřít. Ale na mé straně se nekonalo ani obdivování přírody, ani hluboké nádechy čerstvého vzduchu. Nabíral jsem síly, protože jsem tušil, že mě čeká krásná procházka s devítikilovým živým závažíčkem na ruce…

Ušel jsem možná tři kilometry. Kubísek asi třicet metrů. Taková krásná procházka to byla. Určitě na ní bude dlouho vzpomínat.