Ale zamířit na disko coby na hlavní večerní program, to mě naprosto minulo i v telecích letech (pubertě). Ta jsem strávil ve skautu, na čundrech, s kytarou. Mé diskotékové snažení zamrzlo někdy v šesté třídě, když se mnou spolužačka Katka Bůžková odmítla ve škole v přírodě tancovat na ploužák od Sandry.

A teď jsem na diskotéku zamířil ve třiatřiceti letech, kdy už mi mírně šediví vous (to jako fakt). Jen kvůli této rubrice. Oběť nad jiné.
Svým nočním příběhem bych mohl zaplnit skoro půl strany. Proto jsem se rozhodl pro stručnost a přehlednost vypsat jen zásadní body. V chybách, protože mé diskotékové dobrodružství byla v podstatě série omylů. A to jsem prosím ani netancoval.

Chyba č. 1: Na diskotéku jsme vyrazil v devět večer a střízlivý (takže Etage nad restaurací Hradčany byla prázdná). Funguje to jinak – měl jsem se opít u někoho doma a někdy po jedenácté jít trsat. Aha.

Chyba č. 2: Vyhazovačů ve sklípku pod divadlem jsem zeptal, jestli se něco platí za vstup. Moje diskotéková nezkušenost byla na mně zřejmě hodně znát. Pohlédli na mě jako na vilného staříka, co jde okouknout mladé maso a soucitně pustili dál. Alespoň po mně nechtěli občanku.

Když jsem se uvnitř rozhlédl, bylo jasno o dalších omylech. Jsem úplně mimo. Nepatřím sem. Jsem prostě jiný.

Chyby č. 3, 4, 5, 6 a 7: Nemám bílou košili. Nemám přiléhavé tričko. Nemám moc vlasů. Rostou mi vousy. Mám břicho.

Chyba č. 9: Postávat u baru a pít pivo z půllitru není nejlepší taktika, když chcete zaujmout krásné mladé holky (a že jich tam bylo!). V jednu chvíli se na mě ze strany jedna natiskla. Jasně, nenápadně na mě, bejby, vzbudilo se ve mě samčí ego a dělal jsem jakože nic. Objednala si, odešla a za chvíli se na mě z druhé strany přitisknul nějaký kluk. Zjistil jsem, že tady nejde o feromony a mou osobní neodolatelnost, jak mi vyšlo v testu na internetu. Prostě jsem u baru překážel.

Chyba č. 10: Šel jsem na diskotéku sám. Jít v partě, mohl bych aspoň machrovat, jako to dělali skoro všichni kluci kolem. Jako ten s nagelovanými vlasy. Vede partičku trochu nesmělejších (nebo normálnějších?) kamarádů k baru a něco nahlas haleká. „Teď čumte, co budu chlastat,“ křičí na své druhy. Ti jen přikyvují. Asi alfa samec. Nakloní se přes bar, pošeptá servírce do ucha své přání a světácky na ni mrkne. Ta se na něj tři vteřiny mlčky dívá a pak jen sykne: „Ukaž mi občanku…“

Chyba č. 11: Šel jsem na parket. Respektive šel jsem na záchod, ale ve sklípku se musí přes parket. I kdybych nebyl o patnáct let starší než všichni ostatní, asi bych se tu stejně nechytil. Nejenže jsem si nedokázal představit, jak se tu vlním se školačkami, ale hlavně mě při cestě ze záchoda stroboskop oslepil tak, že jsem do jedné tancující holky vrazil a druhé šlápnul na nohu. Bože!

Chyba č.12: Jsem starý. Stále víc to na mě dopadalo. Kolem mě mladé tváře, mladá těla a já se cítil čím dál starší. Vyrazil jsem z domova jako samec, co převálcuje zdejší kluky zkušenostmi a nadhledem, ale s každým dunivým diskohitem jsem si připadal víc a víc spíš jako úchyl. Zkoušel jsem se burcovat, že přece nejsem tak starý. Že kdybych chtěl…

Chyba č. 13: Dělal jsem si plané naděje. Nemám tu co dělat. Dopadl na mě splín. Kolik mi tak ještě zbývá času, než začnu chodit na Večerníčky pro důchodce do KASSu? Jsem chlap, heterosexuál, v Kristových letech a nemám tu co dělat.

Svoji misi jsem ukončil o půlnoci. Ne kvůli času, možná by mě čekaly ještě divočejší zážitky. Domů mě zahnal prostý fakt (a teď se budou moji parťáci z karet smát), že jsem začal škytat. To to pivo.