To vše v paneláku, samozřejmě. Že si půjčíme psa, bylo dílem mé 13leté dcery, která chtěla vědět, jaké to je. Jako „zkušební vzorky“ posloužily fenky kolegy. Se slovy „snad nebude tvoje holka zklamaná, jsou to jen smradlaví psi“, mi předal štěně mopsíka Dorotku a Báru, která je potomkem huskeyho a neznámo jakého dalšího plemene. V krátké instruktáži jsem se dozvěděla, že jedí jednou denně, ven potřebují nejméně třikrát a spí nikoli na posteli, ale na zemi. V příštích chvílích jsem měla zjistit následující:

1. Obě fenky fungují synchronně. Kdykoli chci změnit směr chůze, přivolat psa atd. nemá smysl aktivovat mopsíka. Pokřikuju na větší Báru a malá dělá vše, co ona.

2. Zvláště dobře jim dělá chůze „dva v jednom“. Malá se vejde přesně pod břicho velké, čehož často využívá a ťapká takto v zákrytu.

3. Všechno je k snědku. Venku staré vyhozené kosti v igelitce u popelnice i flusance na asfaltu. Dorotka to několikrát s chutí dokázala (pusu už nedostala).

4. Na zemi se spí jen ve dne. Kdo je mazaný, poradí si v noci lépe. Aneb jakmile jsem zhasla a zavřela oči, slyším jak vrzl gauč. Bára se elegantním obloukem přenesla na sedačku a vyslala na mě tmou kontrolní pohled, jestli budu proti. Nebyla jsem, jen mě to pobavilo. Ráno zase dělala jakoby nic a celý den opět polehávala na zemi.

5. Všechno jim dovolím. Ačkoli nadávám na majitele psů, kteří nevěnovali čas nějakému základnímu výcviku a místo slušných psů mají nevychované spratky, sama jsem v několika bodech polevila. Dorotka a Bára jsou přece tak roztomilé…
Výsledek: psa si nepořídím. Byl by chudák, co jen čeká až se všichni vrátí z práce a ze školy. Pohlídám ale znovu. A ráda:)