To jejich nadšení je až nakažlivé. Když začnou Karel Lipmann, David Dinda a Milan Štefanov líčit příhody okolo „Popelky na ledě", člověk má chuť stát se klidně lepičem plakátů, aby jim mohl pomoci. Napsal bych o nich, že jsou to „nadšenci", jenže mohlo by to vyznít jako „amatéři". A žádná trojice amatérů by nedokázala v Chomutově zařídit představení, které plnilo arény po celé republice a z našeho města vyjíždí na světové turné.

Kde se vlastně vzala myšlenka uspořádat v Chomutově Popelku na ledě?
Karel Lipmann: Přes známého, kterému v Popelce krasobruslí vnuk, se mi dostalo do ruky DVD s představením. Když jsem si to doma pustil, říkám si super akce. Spojil jsem se s Davidem Dindou a Milanem Štefanovem, co bychom s tím udělali a všem se ten nápad zalíbil. Tak jsme udělali druhý krok, že jsme pozvali na jednání manažerku projektu. David s nimi prošel stadion, ukázal technické zázemí a jim se to líbilo. A přišel krok tři, kdy jsme si nechali spočítat, kolik by to všechno stálo…

Počkejte, přece se člověk nekoukne na DVD a nezačne přemýšlet, tohle by mohlo být v Chomutově…
K.L.: Zní to možná divně, ale takhle to vlastně bylo (smích).
David Dinda: (smích) Takhle já Karla znám. On sedí u DVD nad cizí věcí a když se mu líbí, za půl hodiny už loví kontakt a za hodinu volá.

Takže od vypnutí DVD po první telefonát s producenty to trvalo jen hodinu?
K.L.: Skoro (smích).
D.D.: Bylo to hned druhý den. Já u toho seděl. Večer jsme to viděli, druhý den byli na obědě a Karel se rozplýval, že to je super akce a že by byla paráda to představení hrát v Chomutově. Brzdil jsem ho, že to nebude jen tak, že jim napíše a oni přijedou. Jednak to bude stát hodně peněz a taky to nemusí být technicky reálné… Tak obědváme, povídáme a Karel najednou říká „tak já té manažerce rovnou zavolám". A vážně jí zavolal a hned se začal dopodrobna vyptávat, co to stojí a co potřebují. A pak už to mělo rychlý spád…
K.L.: To jo. Za dva dny přijeli manažerka projektu a režisér představení, prohlédli si stadion a potvrdili, že s nějakými technickými úpravami by to šlo. Rozhodovali se mezi Chomutovem a Ostravou, tak jsme museli jednat rychle. No tak jsme si od nich nechali spočítat, kolik by to stálo.

A kolik?
K.L.: No, když jsme na to koukli poprvé, řekli jsme jen „ty vole".

To znamená, že hodně…
D.D.: Řádově se to říct dá. Je to mezi třemi a půl a čtyřmi miliony korun. To aby si někdo nemyslel, že to jsou desítky tisíc. Jen nájem arény na dva dny je v řádech statisíců.
K.L.: Je to tak. Jedna věc je cena samotných představení, ale je spousta dalších nákladů okolo. Mediální kampaň, technické úpravy… Navíc se sponzoringem jsme počítat nemohli, město komerční akci taky podpořit nemůže. Když jsme to dali do kalkulaček, vyšlo nám, že dvě představení by to nezaplatila. Takže aby se nám vrátily alespoň náklady, tak jsme museli domluvit vystoupení tři.

Z představení Popelka na ledě.A co na to agentura?
K.L.: Původně chtěli jen dvě představení. Po Chomutově odjíždějí do Kyjeva, proto chtěli hned v neděli po dopoledním představení balit. Ale nakonec jsme se s nimi domluvili. Řekli jsme si, že bychom rádi, kdyby se akce zaplatila ze vstupného. Ale na druhé straně jsme museli počítat s tím, že jsme v severních Čechách a ceny musí být trochu jinde. Také proto máme cenu vstupenek někde na polovině, než byly v pražské O2 aréně.
D.D.: Já se přiznám, že jsem od toho chtěl jít pryč. Mně se zdálo, že není možné tady tři představení vyprodat. To Karel byl ten nadšenec. Dokonce do toho zatáhl svoje asistentky a přímo ve své firmě prodal několik stovek lístků.
K.L.: Protože jsem chtěl, aby nám to ve volném prodeji nevykoupili lidi odjinud a aby se dostalo na Chomutováky. Ale co se týče toho nadšení já to vzal jednoduše. Udělal jsem si kružnici padesát kilometrů kolem Chomutova a vyšlo mi, že tu žije skoro půl milionu lidí. Tak jsem si říkal, že prodat dohromady osm tisíc lístků na takovou akci, která tady zase několik let nebude, přece není nemožné.

A kdo to tedy zaplatil? Čí jsou to peníze?
Milan Štefanov: Jsou to soukromé peníze Karla Lipmana a Milana Štefanova, příjmy z našich firem. S tím, že pod smlouvou je podepsaná Karlova firma LA Interiér. A David Dinda nám obrovsky pomáhá.

Co má vlastně marketingový manažer hokejových Pirátů společného s Popelkou? Proč jste do toho šel?
D.D.: Je to jednoduché Popelka má velmi blízko k tomu, co dělám v hokeji. Je to akce, na kterou je třeba dostat lidi, která jim přináší zážitek. Po deseti letech u hokeje jsou pro mě takové akce odreagováním. A taky jsem chtěl klukům pomoc, protože aniž bych se jich chtěl dotknout, zkušenosti s prodejem vstupenek v takhle velkém měřítku a s mediální podporou a vším co s tím souvisí, nikdo z nich neměl. Takže i oni byli rádi, že to nemuseli řešit.
K.L.: To byla obrovská pomoc. Řeknu to jednoduše kdyby David na začátku řekl, že do toho nejde, tak jsme do toho nešli ani my. Jedna věc je dát na něco peníze a druhá je mít lidi, kteří ty peníze dokážou vrátit zpátky. Stejně tak to ale platilo pro Milana, který zase třeba jedná s Kulturou a sport, městem, zařizuje logistiku a podobně.
D.D.: V podstatě se postavila taková miniagentura o třech lidech, kteří si rozdělili úkoly. Milan je precizní a pečlivý počtář, kterému neunikne nikde ani číslíčko. To třeba já ani Karel nejsme.

A Piráti coby klub Popelku podporují?
D.D.: Akce má podporu Pirátů, ale ne finanční. Naše podpora znamená, že běží reklamní kampaň v průběhu hokejů, které je vybarterovaná za vstupenky. A pak je to podpora mojí osoby coby marketingového manažera. Lidé, kteří mě na klubu platí, souhlasí s tím, že část některého pracovního dne se budu věnovat Popelce. A fanoušci Pirátů z toho taky něco mají. Všichni majitelé permanentek si mohou koupit vstupenky s desetiprocentní slevou.

Ale může to pomoci Pirátům i jako klubu, ne? Taková akce přeci zatraktivní stadion pro širší masu lidí.
D.D.: Určitě. Já si myslím, že Popelka je výrazné přispění nejen pro halu, ale pro celý Chomutov. Vezměte si, že město bez jediné investované koruny získá velice zajímavou kulturní akci, která do velkých hokejových hal patří. A vlastně z toho ještě něco dostane, protože se zaplatí klasické tržní nájemné za halu.

Vraťme se k penězům a vstupenkám. Bojíte se o své peníze?
K.L.: Ještě se o ně trochu bojím, ale třeba na sobotní představení jsme prodali přes 2 300 lístků, zbývá necelých čtyři sta. Když bude prodělek, už nebude takový, aby to firmu položilo. Ale původní moje myšlenka stejně neměla s penězi nic společného. Nechci, aby to vyznělo nějak populisticky, ale jsem padesát let Chomutovák, žiju tady, mám tu děti, rodinu. A za klukama jsem jako první přišel s tím, že je sice hezké, že tu máme fotbal, hokej nebo florbal. Ale kdy tu byla taková velká akce, taková pecka?
M.Š.: Šli jsme do toho s tím, že úspěch bude, když skončíme na nule. Asi bychom lhali, kdybychom se o vlastní peníze nebáli. Není úplně příjemné ještě před začátkem akce zaplatit několik milionů korun a pak s napětím sledovat, jestli se prodej vstupenek bude hýbat dostatečně rychle tím správným směrem.

Vstupenky jsou ještě k dispozici, objednat si je můžete na adrese http://www.ticketstream.cz/

Takže když na tom proděláte, berete to jako investici do chomutovské kultury?
K.L.: Dalo by se to tak říci. Ale vidím to ještě z jiné stránky. Na všechny sporty do hal chodí většinou chlapi. No a není fajn, když přijde muž domů a řekne „mámo, bude tady Popelka, mohli bychom tam s dětmi zajít…" Prostě je to zase něco jiného, je to akce i pro ženy a děti.

Mluvili jste o potřebných technických úpravách, které budou stát peníze. Co bude třeba na stadionu pro takovou akci změnit?
K.L.: První problém byl, že jsme museli sehnat elektrický agregát, protože stadion nemá na to, aby takové představení energeticky utáhl.

Já myslel, že stadiony jsou na to stavěné, aby utáhly energeticky náročné akce…
D.D.: Jenže náš stadion je bohužel postavený tak, že to neutáhne. A přitom by měl. Tady není na místě být shovívavý. Není úplně normální, když je hala multifunkční, že si pořadatel musí přivézt vlastní elektrocentrálu. Stejně jako není normální, když si vlastní elektrocentrálu musí přivézt Česká televize, když dělá televizní přenosy z chomutovského hokeje. Tohle zvyšuje náklady všech akcí, které by se tu měly konat a není to zrovna levná legrace. A je to chyba stadionu - toho, jak byl postaven.
K.L.: Další věc u stropních světel stadionu nejsou lávky a agentura potřebuje ke stropu namontovat asi deset tun světelné techniky. Takže jsme museli objednat plošinu. Původně se měla celá scéna stavět přes noc, protože ještě v pátek večer se v hale měl hrát extraligový zápas. Díky pochopení vedení Pirátů a Plzně se však duel mohl přesunout na čtvrtek a my jsme tak získali čas, abychom mohli všechno do sobotního večera, kdy je v plánu první představení, stihnout.

To je na přípravy potřeba tolik času?
D.D.: Například se musí sundat všechna skla z mantinelů, což není úplně jednoduché ani levné. Druhá věc je, že tady ani není kde ta skla uskladnit. Takže jsme museli zajistit externí prostory, skla se naloží na kamion, odvezou a potom zase dopraví zpátky. Také se musí zabělit led, protože v představení jsou světelné efekty a na ledě nesmí být reklamy. Musí se zakrýt i reklamy na mantinelech.

Zmiňovali jste, že šatny jsou na druhé straně, než by herci potřebovali…
D.D.: Standardně by to mělo být tak, že pódium stojí na straně šaten, protože herci se chodí převlékat do různých kostýmů. Jenže u nás by to znamenalo, že by jeviště bylo nasměrované proti sektoru na stání. A to není zrovna ideální pro takové představení. Neumím si představit, že přijde babička s vnučkou a budou dvě a půl hodiny stát. Tak jsme vymysleli, že budou mít šatny ve věžích v rozích haly, což zase pro herce znamená vyběhnout v bruslích schody. Ale muselo to být, jinak bychom přišli o velkou část míst.

Budou třeba ještě nějaké další úpravy?
K.L.: Krasobruslaři komunikují s lidmi v prvních řadách, dokonce z nich občas udělají pážata. Tak jsme museli vymyslet také malé hlediště i na ledě. Domluvili jsme, že ho přivezou z Karlových Varů. Takže první řada bude přímo na ledě. Zároveň nám to pomohlo i v tom, že do těchto řad můžeme pozvat i vozíčkáře. Děti z dětského domova budou zase sedět na střídačkách.
D.D.: Na druhou stranu překrývání ledu je další problém stadionu. Tahle hala prostě nedisponuje technikou na překrytí ledu a musíme si jí půjčovat z karlovarské arény. A i kdyby se ta technika časem dokoupila, stejně tu nejsou skladovací prostory, kde by mohla být.

Pojďme jinam. Jaké jste měli první reakce od lidí, když jste s tím projektem přišli?
K.L.: Samozřejmě, že jako první mi holky ve firmě říkaly, jestli jsem se nezbláznil, proč jsem do toho šel. Ale já jsem opáčil proč blázní oni. Copak nemáte děti? Copak nechcete vidět tak krásné představení? Jinak byly ohlasy velice dobré.
D.D.: Reakce lidí je určitě kladná. Já už jsem se sice naučil reakce posuzovat až podle toho, kolik se opravdu prodá lístků, ale i tak byly velmi dobré. Dokonce když jsme tu hráli hokej a moc se nám nedařilo, kotel skandoval „My chceme Popelku." (smích). To bylo vtipné. Na jedné straně mě štvalo, jak se nám nedaří hokejově, ale na druhé mě zahřálo, že lidé vyvolávají druhou akci, na které se podílím. Tak jsem byl asi jako jediný z klubu částečně uspokojen (úsměv).

Poslední otázka: Co od toho čekáte? Zisk nebo dobrý pocit?
K.L.: Co se týče zisku když bude, tak to bude jenom dobře. Ale zatím žádný není, takže o tom vůbec nepřemýšlíme. Nikdo z nás do toho nešel s otázkou pomůžu ti, ale co mi za to dáš? A co se týče pocitu… Bude to znít asi hloupě, ale už jsem to zmiňoval. Je mi padesát, celou dobu žiju v Chomutově, celou podnikatelskou kariéru menšími částkami podporuji místní sportovce nebo školáky. A tohle mi prostě připadalo jako dobrý nápad. Líbil se nám i předvánoční termín, Popelka k Vánocům patří.
M.Š.: Ani jeden z nás do toho nešel s tím, že z toho bude nějaký zisk. Chtěli jsme lidem v regionu ukázat, že i v Chomutově lze uspořádat svým rozsahem poměrně velkou a zajímavou akci. Už teď víme, že propadák to nebude. Lidé mají zájem a my máme příjemný pocit ze zatím dobře odvedené práce.
D.D.: Mně se líbí každý příspěvek k tomu, že lidé nemusejí jezdit za zážitkem mimo město. Spousta mých vrstevníků, kteří něco umí, odjela do Prahy a náš region se pak možná i díky tomu neposouvá tolik, jak by měl. A mně se tady líbí, rád tu žiju a rád dělám něco pro zdejší lidi. Takže to beru jako malý příspěvek k tomu, že příště jiní lidé udělají pro místní zase něco jiného. Abychom nemuseli za kvalitními službami a pěknými akcemi jezdit mimo město.