V rozhovoru pro Deník se svěřil také s tím, jak se připravuje, jak na něj působí překrásná severská příroda, kolik toho jeho psi spořádají nebo jak rychle dokáží jet, přidal i další zajímavosti. Prozradil také plány na příští roky. „Pořád mě to neskutečně baví,“ říká držitel mnoha evropských i světových medailí a účastník těch nejuznávanějších dálkových závodů ve Skandinávii, ale hlavně milovník musherského života.

Jak se to stane, že z blátivých zimních Podbořan vyjedete na zasněžené pláně na dalekém severu a vyhrajete tam uznávaný a prestižní závod Polardistance měřící téměř 200 kilometrů?
Určitě to nebyla náhoda (směje se). My už jsme na tyto podmínky zvyklí. Zima tu moc není, co nejčastěji vyjíždíme za sněhem do Krušných hor, ale ideální podmínky to rozhodně nejsou. Ale umíme na tom potrénovat, dobře se připravit.

Máte za sebou řadu úspěchů. Medailí z evropských i světových šampionátů, domácí Šediváčkův long jste několikrát vyhrál, absolvoval jste Finnmarkslopet, Femundlopet, jedny z nejextrémnějších závodů ve Skandinávii. Teď jste vyhrál Polardistance. Jaké byly pocity?
Určitě mě to hodně potěšilo. A na co člověk v tu chvíli myslel? Než jsem odjížděl do Švédska, tak jsem bohužel musel nechat uspat ze zdravotních důvodů už jednoho čtrnáctiletého, téměř patnáctiletého psa, který se narodil ve Švédsku. A tak mi to v tu chvíli přišlo jakoby líto, že tam ten Chignick s námi není, protože jsme s ním jezdili spoustu severských závodů. Běhal v lídru a tak jsem si řekl, že to je pro něj. A pro všechny ostatní, kteří s námi už nemohli běžet, protože zestárli. Věnoval jsem to rodině. Lidské, i té psí, protože psi jsou pro mě součást rodiny.

Na Klínovci leží sníh.
Na Klínovci leží sníh. Do Krušných hor se vrátila zima, vystřídala teplé dny

Porazil jste všechny ty Finy, Švédy, Nory, kteří tam celý život trénují, na sněhu, mají úplně jiné podmínky.
To je pravda. Čím jsem byl blíže cíli, tím jsem to více počítal. A když jsem předjížděl Švédku Maju Antoniusson, která byla favoritkou, začalo mi to tak nějak docházet. Pak jsem dojel ještě Itala, ten už mi gratuloval. Pořád jsem byl ale ostražitý, říkal jsem si, že do cíle je to ještě kousek a stát se může cokoli. Ještě jsme zabrali, pejsci šlapali výborně, celý závod, spíš jsem je musel hlídat, aby nejeli moc rychle a nebyl nějaký problém. Šli skvěle. A super, povedlo se nám to.

Roman Habásko se svým psím spřežením opanoval prestižní severský závod Polardistance.Roman Habásko se svým psím spřežením opanoval prestižní severský závod Polardistance.Zdroj: se svolením Romana HabáskaAsi potěšilo uznání i od severských závodníků?
Určitě. Když jsme dorazili do cíle, tak jako překvapeně tam na nás koukali. První Čech a závodníci ze severu za námi. Gratulovali a bylo to fajn.

Jak rychle spřežení při takovém závodě jede?
Když jsem začínal, snažil jsem se jezdit tak okolo dvanácti kilometrů v hodině, že to bylo takové ideální tempo pro dlouhé závody. Po letech jsem to ale přehodnotil a začal jsem trénovat na trochu vyšší rychlost. V současné době trénujeme na rychlost kolem čtrnácti nebo patnácti kilometrů v hodině.

A maximálka?
Na sprintových závodech jezdí samozřejmě pejskové opravdu hodně rychle. Já měl maximálku kolem pětačtyřiceti s týmem osmi psů.

To je fofr.
Když jste pod kopcem a je tam překážka nebo potřebujete zatočit, moc času nemáte.

S čím jste na Polardistance odjížděl?
Odjížděl jsem do Švédska s vědomím, že psi jsou na tom opravdu dobře, doufal jsem, že by to mohlo klapnout, že by z toho mohlo být medailové umístění. Na druhou stranu jsem to v sobě trochu dusil, snažil jsem se držet na uzdě, abych to nestrhnul hned na začátku, což by mohl být také rychlý konec.

Ale přece jen, tolik na sněhu jste natrénováno neměli.
Pečlivě jsme se na ten závod připravovali. Počasí, letošní nevelká zima, teplý podzim, moc nám to nepřálo. Ani v horách nebyl moc sníh, u nás se Šediváčkův long také zkrátil, byl jsem trochu zoufalý, jediná šance byla odjet někam na sníh. Nakonec jsme odjeli na Femundlopet do Norska. Tenhle závod už jsme jednou úspěšně absolvovali a tam jsme si zažili takové to klasické severské počasí. Tentokrát se nám ho tedy dokončit nepodařilo, bylo to extrémní, sníh, mráz i pod mínus čtyřicet. Mráz nás bohužel tentokrát zastavil nějakých 60 kilometrů před cílem, raději jsem z preventivních důvodů odstoupil, nechtěl jsem riskovat. Ale najeli jsme kolem pětistovky kilometrů na sněhu, věděl jsem, jak na tom jsou, že je to dobré, věděl jsem, že těch 180 na Polardistancu dají. Vrátili jsme se ještě domů, bylo tu zase nějakých deset nad nulou. Zase bláto, trochu nešťastný jsem z toho byl, ale už mám zkušenosti, trochu jsme pejskům ještě dopřáli, potrénovali a vyrazili opět na Polardistance. A tam se zadařilo.

Fotografka a blogerka Dominika Hořáková Krušné hory prochodila s dětmi.
Příroda i lidé na okraji. Fotografka a blogerka čerpá z Krušných hor

Na těchto extrémních kláních to není jen o závodění. Vy musíte být také připraveni, kdyby se něco stalo, přežít v přírodě.
Je to tak. Máme povinnou výbavu v saních, to je jídlo pro psy, jídlo pro závodníka. Také věci na bivakování, přespání, další oblečení, vařič. Musíte to umět používat, kdyby se něco stalo.

Kolik máte aktuálně psů?
Sedmnáct.

Kolik toho sežerou?
Normálně, ve fázi, kdy se netrénuje, ale jen se tak udržujeme, tak zhruba 120 kilogramů masa za měsíce a 100 kilogramů granulí.

A v zátěži?
Za měsíc toho nejintenzivnějšího tréninku tak 180 kilogramů granulí a 200 kilogramů masa.

Pavel Kaiser ukazuje prosklený včelín, ve kterém hosté mohou sledovat počínání včel.
Spaní na včelách. Na horské louce u Chomutova vyrostl léčivý apidomek

Plus je ale v závodech takzvaně snackujete, takové svačinky jim dáváte.
Ano. Buď se používá krmná směs obohacená o minerální látky, je to dodávání energie jako lidským sportovcům. Jsou to různé mixy. Anebo mohu použít čistou svalovinu, hovězí, vepřové maso, nebo kuřecí, tam spíše kůže. Mě se za ty roky nejvíce osvědčilo právě maso. Je to taková malá dávka krmení, aby byla energie.

Používáte také nějaké energetické tyčinky?
Samozřejmě, když potom člověk vidí na těch pejscích, že začínají být více unavení, tak můžete sáhnout do saní a buď jim dávku lehce zvýšit, nebo změnit dodávání energie a dát jim třeba proteinovou tyčinku, které jsou nyní na trhu také k dostání. Anebo podat jenom čistý tuk, třeba drůbeží, právě pro jeho rychlou stravitelnost a jako rychlý zdroj energie.

Na severu je nádherná příroda. Sněhové pláně, jezera, polární záře, lesy. Co vás na tamní přírodě baví nejvíce?
Sever je celkově moc hezký. Tady máme také krásně, Ohře, Doupovské hory, Krušné hory, lesy. Ale na severu mě baví taková ta prostota přírody. Přirozená čistota, tamní nádherné lesy. Člověk tam do toho moc nezasahuje a ten les je jiný, než máme tady. A ty jejich hory. Skalnaté nekonečné pláně, byť nefouká vítr, tak se sníh přesouvá jako někde na poušti písek. Nebo když nad hlavou tančí polární záře. Má to něco do sebe a mě se tamní příroda strašně líbí.

Konec dálnice D7 u Postoloprt
Posun v přípravě dálnice. Kraj zahájil územní řízení pro D7 u Postoloprt

Co příští sezona?
Rozhodl jsem se, že se chci na Femundlopet vrátit. Už jsme ho sice dojeli, ale chtěl bych se tam vrátit s tímhle týmem. Psi na to mají. Je jen potřeba trochu lépe natrénovat, v dobrých podmínkách. Takže začínám plánovat, že bych na sever odjel dříve. To by ale nešlo bez podpory sponzorů, výrazně nás podporují také Podbořany. Takže plán je nejdříve Femundlopet 400 a pak snad 650 kilometrů další rok.

A co vlastně dostali pejsci za to, že vyhráli?
Samozřejmě nějaké dobroty. Po závodě tam za námi přišly děti ze školy, pro pejsky je to, že je někdo drbe, masíruje, mazlí se dvě hodiny, ta největší odměna. A jasně, pořádnou baštu dostali. Když s těmi psy žijete, dělají to i pro vás. Postaral jsem se o ně, komunikujeme, položili si na mě hlavu, zabořili jí, zhluboka oddechují, je na nich vidět, jak si ten společný čas užívají. Jsme tam prostě spolu. Užíváme si to.

Roman Habásko a jeho psí spřežení v Krušných horách.Roman Habásko a jeho psí spřežení v Krušných horách.Zdroj: Deník/Hynek Dlouhý