„Dobře, že tu jste, nastane krmení divé zvěře!” Po těchto slovech dostávám do náručí Davídka, který se kroutí a lačně pátrá, kde je co k jídlu, a lahvičku s mlékem. Jeho maminka Alena Slončíková usedá vedle mě na gauč, aby nakrmila jeho brášku Adámka a také pečovatelka Danuše Fantová s Filípkem. „Tohle je loudal, dlouho pije, ale je nejroztomilejší,” je přesvědčená. Já rozdíly mezi kluky nevidím. Jsou to trojčata. Kluci Blahutovi z Kadaně. Jeden, jako druhý, jako třetí.

„Kdepak, ty rozdíly přece musíte vidět,” přesvědčuje mě maminka. „Filip je menší a má víc vlasů. Davídek s Adámkem jsou si podobnější, ale také jsou k rozeznání, protože je Davídek naducanější,” upozorňuje mě na odlišnosti.

Na svět přišli 26. září v pražské Nemocnici U Apolináře. Od chvíle, kdy se vrátili z porodnice domů, má pro paní Alenu každá vteřina zvláštní hodnotu. Daleko větší, než dosud. Čas se měří podle potřeb malých brášků a na její spánek zbývají nejvýše čtyři hodiny. „Během celého dne, ne v kuse,” upřesňuje a lehce začervenalé oči to dokládají. „Ta únava je nejhorší. Když zbyde chvilka, nemůžu jít spát, ale musím odstříkat mléko, aby bylo děti možné nakrmit najednou z lahviček.” I tak každý den jedno přikládá.

Trojčata jedí sedmkrát denně a právě tak často je potřeba je přebalit, chovat, když křičí a budí ostatní brášky. Aby to vše bylo zvládnutelné a na nikoho se nezapomnělo, například při koupání, vede paní Slončíková podrobný rozpis.

Pečovatelka nebo babička?

Co je ale hlavní, s péčí pomáhá „chůva” Danuše Fantová. Přichází každé ráno v devět a odchází ve tři odpoledne. Za tu dobu pomůže se vším, co je třeba: s koupáním, s krmením, konejšením i se žehlením hory prádla. A takto to bude další čtyři roky, protože právě po tak dlouhou dobu musí město podle zákona zajišťovat docházku pečovatelky do rodiny.

Nic ale nenasvědčuje tomu, že by to paní Danuše vnímala jako práci. „Vlastně je to, jako bych si tu vychovávala vlastní vnoučata. Pokud to tedy se mnou celou dobu vydrží,” usmívá se paní Fantová, která už jedno vlastní vnouče má. Dlouhá léta pracovala v sociální sféře. „Jenže jsem se starala o seniory. Tohle je jiné. Je to větší potěšení,” dodává zatímco spokojeně chová jednoho z vrnících brášků.

O víkendech zůstává veškerá starost na rodině. Pomáhají i tři starší děti. Dvacetiletý Vojta, který už studuje na vysoké, sedmnáctiletá gymnazistka Klárka i třináctiletý Ondra. „Neberou to jako povinnost. Většinou se každý stará a mazlí s jedním z miminek,” těší paní Alenu.

Nečekaná pomoc

Díky snaze paní Marcely Vassové a „patchworkářek”, které Alena Slončíková poznala při šití patchworkových dek, má rodina oblečení na trojčátka nejméně na rok. „Chtěla bych jim tímto poděkovat, protože uspořádaly sbírku oblečení, plenek i finanční sbírku. Vrátila jsem se s dětmi z nemocnice a byla překvapená z těch hromad věcí ve skříních,” je vděčná paní Alena. „Děti se narodily o šest týdnů dřív a bylo dlouho potřeba je balit do teplých zavinovaček. Našly jsme jich tu dostatek. Ušila je jedna švadlenka z Moravy,” doplnila.

Další velký dík Alena Slončíková směřuje městu, od něhož získala peníze na speciální kočár pro trojčata. „Je úzký a dlouhý dva metry, kluci tam jsou uložení v řadě za sebou. Sice se s ním hůř manévruje, ale díky kočáru jsme se konečně dostali všichni prvně ven,” chválí si maminka.

„Chtěli bychom také poděkovat za finanční a hmotnou podporu babičce Zdeňce a dědečkovi Jirkovi, celé rodině, firmě Resort Dolní Morava, nadaci Dobrý skutek, občanskému sdružení Radka a Severočeským dolům,” dodává.

Přestože péče o malé brášky převrátila život paní Aleny a celé rodiny naruby, v jejich domově dýchá předvánoční pohoda. I přes deficit spánku paní Slončíková peče vánoční cukroví. Dosud pracovala jako účetní a své práce se nechce vzdát ani na mateřské. Jakmile bude příležitost, je připravená vzít menší brigádu. „Přivydělám tak do našeho rozpočtu a přijdu na jiné myšlenky," dodává sympatická žena s úsměvem.