Trasa dlouhá neuvěřitelných 4 265 km vede od mexických až po kanadské hranice přes zasněžené hory i vyprahlé pouště. Hikeři, tedy účastníci pochodu, projdou třemi státy – Kalifornií, Oregonem a Washingtonem.

Jak cestovatelka přiznává, pár desítek kilometrů musela jet kvůli zranění autem. „Do Kanady jsem došla 19. září a do ČR jsem přiletěla 24. září. Celou trasu jsem ve skutečnosti neušla. Zhruba v polovině jsem musela dostopovat do města, kde byla nejbližší nemocnice, takže mi chybí asi 150 kilometrů,“ říká Tereza.

Když totiž spolu s dalšími hikery přešla americké pohoří Sierra Nevada, začala mít problémy s achilovkou. „Naštěstí nebyla natržená, jen přetížená se začínajícím zánětem. Tento problém mě pak provázel až do konce,“ zmiňuje cestovatelka. Během svého putování kromě lidí narazila také na spoustu zvířat, zejména v Kalifornii.

„V poušti jsem viděla snad 5 chřestýšů všech velikostí a v noci pumu, která nás zblízka pozorovala. Báli jsme se tak, že jsme šlapali až do půlnoci k nejbližší silnici a udělali ten den svých prvních 40 mil. V Sieře Nevadě jsem viděla dva černé medvědy. Ti byli ale zhruba 20 metrů ode mne a nevšímali si mě. V Severní Kalifornii jsem se asi vyděsila jako nikdy, když na mě v zatáčce vykoukl hnědý medvěd, který stál 5 metrů přede mnou. Oba jsme přemýšleli, co dělat. Naštěstí byl pohotovější než já a zmizel po chvíli ve křoví,“ líčí své zážitky Tereza.

Jak podotýká, hodnota hřebenovky tkví hlavně v lidech. „Vždycky jsem říkala, že trail sám o sobě je nádherný, ale bez přátel, které jsem potkala, by pro mě neměl takovou hodnotu. Jsou lidé, kteří preferují jít o samotě, což rozhodně nebyl můj případ. Zaprvé bych se bála kempovat sama, stačila myš u stanu a už jsem šílela, a zadruhé, proč se ochudit o možnost poznat lidi z celého světa. Mezi mé nejbližší přátele, se kterými jsem hikovala, jsou lidé z USA, Holandska, Nového Zélandu, Švýcarska, Kanady a samozřejmě z ČR,“ popisuje Tereza. Například Američané kvůli účasti na PCT často dávají výpověď v práci.

„Každodenní brodění se sněhem a řekami, hledání trailu, zima v noci, vstávání ve tři ráno… To na morálce moc nepřidá. V jednu chvíli jsem byla na 99 % rozhodnutá skončit. Byla jsem úplně vyčerpaná. Mentální vytrvalost, odhodlání a psychická podpora od přátel je strašně důležitý faktor. Kdybych šla úplně sama, určitě bych to vzdala,“ doplňuje cestovatelka.

Sníh na horách

Nejkrásnější úsek byl podle ní Washington. „Je škoda, že v druhé polovině se nám zkazilo počasí, ale tamější hory jsou naprosto úchvatné. Určitě bych se tam někdy ráda vrátila, třeba o měsíc dříve, a užila si to bez deště a sněhu,“ uvádí Tereza.

S ostatními cestovateli se prý vždy nejvíce těšila do města, protože slibovalo jistotu internetu a kontakt s rodinou v Ústí nad Labem. „Měla jsem sice data v telefonu, ale jelikož většinou procházíte odlehlými oblastmi, pokrytí bylo velmi špatné. Nejdelší úsek bez signálu byl devět dní. Doma všichni šíleli. Snažila jsem se pravidelně updatovat svůj blog, aby má rodina a přátelé měli ponětí, kde asi jsem a co zrovna dělám,“ doplňuje Tereza.

S sebou měla téměř osm kilogramů věcí za desítky tisíc korun. Kromě oblečení například stan, karimatku, spacák, batoh, čelovku, ešus, vařič, zapalovač nebo typicky český výrobek, kapesní nůž rybičku včetně léků nebo termofólie.

„Měla jsem štěstí, že mě nezastihl tzv. hiker hunger – máte prostě pořád hlad – takže jsem byla schopná si přesně spočítat, kolik jídla potřebuji například na pět dní, koupit si dané množství a s tím vystačit do dalšího města. Co se týče výbavy, měla jsem snad i nějaké věci navíc, které jsem si posílala vždy do nejbližších zastávek před sebou, abych je nemusela nést, hlavně oblečení,“ popisuje cestovatelka s tím, že celá trasa ji prý odhadem včetně letenek, pojištění i doplnění zimní výbavy vyšla zhruba na 150 tisíc korun.

Největší pohnutkou, proč se pro cestu rozhodla, byla prý inspirace pro druhé lidi. „Chci je tím donutit cestovat a ukázat jim, že vše je možné, i když jede člověk sám. Spousta lidí si chodí na takovéto akce vyčistit hlavu. Já asi takový důvod nemám. Mou motivací byl hlavně fyzický pohyb v nádherné přírodě se skvělými lidmi a samozřejmě vypadnutí z pracovních povinností, ke kterým se teď budu muset opět po pěti měsících s vnitřním přemáháním vrátit,“ podotýká s úsměvem Tereza.

A kam vyrazí náruživá cestovatelka z Ústí příště? „Tak na tuhle otázku se má odpověď může změnit každý den. Dnes se nadchnu pro výstup na Kilimandžáro a zítra zase pro menší trek Tour du Mont Blanc. Nesmím zapomenout na odloženou měsíční cestu po Číně. Je toho moc, ale cestování je mánie. Co se týče nějakého dlouhého trailu, ráda bych se vydala příští léto na Great Divide Trail, což je obdoba PCT, ale v Kanadě. Naštěstí to není přes 4 000 kilometrů, jen něco okolo 1 000 kilometrů,“ dodává Tereza.