Domov pro seniory v Kadani může být plným právem pyšný na svoji pracovnici Pavlínu Vildovou. Ta obsadila v soutěži Národní ceny Asociace poskytovatelů sociálních služeb, kategorie sociální pracovník, krásné třetí místo.

Jaký je to pocit patřit mezi republikovou špičku?

Jééé, já to takhle vůbec neberu. Pro mě se tímto oceněním vůbec nic nezměnilo. Vlastně…něco málo přeci. Musím se teď hodně snažit, abych dokázala, že jsem si to zasloužila a aby třeba někdo neřekl, že jsem najednou nafoukaná. (smích)

To jste na sebe nebyla ani malinko pyšná, když jste se o nominaci a poté o ocenění dozvěděla?

Samozřejmě že jsem byla potěšená. Je hezké zjistit, že vás kolegové, kteří nominaci navrhují, vidí takhle. Člověka to hodně potěší. Je ale pravda, že mě museli doslova ukecávat. Když se totiž posílá přihláška, musím ji i já sama podepsat. A mně se fakt nechtělo. Nejsem asi ten správně mediální člověk.

Čím jste si podle vás ocenění kolegů vysloužila?

Teď budu tedy s dovolením trochu neskromná. Je to asi tím, že se své práci věnuji s maximálním nasazením. Věnuji se jí už dlouhých sedmnáct let a stále ji mám opravdu moc ráda. Vidím to tak, že všude, kde je potřeba, se snažím pomoci jak to jen jde. Odjakživa jsem měla takovou tu dobráckou povahu, což je pro toto zaměstnání úplně ideální.

Dá se ve vašem případě říci, že se vám splnil dětský sen?

No, je pravda, že už od mala jsem měla jasnou představu, co bych chtěla dělat, až budu velká. Vždycky jsem chtěla nějakým způsobem pracovat s lidmi, pomáhat jim. Například jsem toužila být zdravotní sestřička. A sociální pracovnice od toho není tak daleko. Pořád je to o pomoci lidem.

Péče a seniory není jednoduchým povoláním. Doléhá na vás někdy třeba takzvaná profesionální deformace?

Jednoduché to u nás opravdu není. Je ale pravdou, že je to práce krásná. Mám možnost se setkávat s lidmi, kteří v sobě mají životní moudrost a to je úžasné. Jsou i chvilky, kdy je naše práce trochu smutnější, ale musíme k tomu přistupovat naprosto profesionálně. A ta deformace? Stává se mi doma, že mě upozorňují, abych mluvila tišeji. Že prý už nejsem v práci a oni slyší dobře.

Jak na váš pracovní úspěch reagovali kolegové, kamarádi, rodina?

Kolegové mi drželi palce. Když to potom vyšlo, tak byla samozřejmě radost. Vždyť to je přeci tak trochu ocenění pro celý náš Domov. Kamarádi o tom dopředu nevěděli, nikde jsem se s tím nechlubila. Po vyhlášení to bylo někde v televizi, takže když to někdo viděl, tak gratuloval. A doma? No, tam mě samozřejmě také pochválili. (smích)

Když se člověk dočká takového pracovního ocenění, určitě ho to do budoucna povzbudí a nabije…

Rozhodně. Jak jsem již říkala, musím teď dokázat, že jsem si to zasloužila. Ne, vážně. Chtěla bych se do budoucna ještě zdokonalit. Letos jsem si jednu školu dokončila a přemýšlím ještě o vysoké. Člověk se má v podstatě pořád co učit.