Vášní Pavla Krásenského jsou brouci. Rád je sbírá, fotí i kreslí. Jeho makro fotografie a kresby hmyzu patří mezi ty nejlepší u nás. Před objektiv se mu ale často staví i ženy, které ho samy vyhledají, aby zachytil jejich krásu a půvab.

V Oblastním muzeu a galerii v Mostě je vedoucím přírodovědného oddělení a kurátorem sbírky brouků. Aby toho nebylo málo, je šéfredaktorem časopisu Pod Hněvínem, ve kterém se lidé mohou dozvědět spoustu zajímavých věcí o mosteckém muzeu i lidech v něm.

Entomologii jste nikdy nestudoval, maturitu jste skládal na elektrotechnické průmyslovce v Chomutově a na vysokou školu jste nešel. Jak jste se dostal k broukům?
Když mi bylo asi sedm let, začal jsem si domů brát všechny možné živočichy, které jsem venku našel. Nikdo mě k tomu nevedl. Byla to intuice, viděl jsem zvíře, vzal jsem ho domů. Když mi bylo asi jedenáct, řekl jsem si, že by bylo fajn brouky nevyhazovat, ale dávat je do krabičky. Veškerý volný čas jsem trávil u rybníka nebo v lese. V rodině jsem asi historicky první milovník hmyzu. Dědeček z matčiny strany byl ale myslivec, takže jsem možná některé vlohy podědil po něm.

Říkáte, že vášeň pro hmyz ve vás zahořela už v dětství, proč jste nešel na gymnázium, ale na průmyslovku?
Byl to vliv rodičů. Elektroprůmyslovka v Chomutově měla a má dobré jméno, takže rodiče chtěli, abych měl tzv. pořádnou školu. Když jsem ale nastoupil do prvního ročníku průmyslovky, zjistil jsem, že ředitel školy je entomolog. Takže jsem dost času trávil v ředitelně a debatovali jsme o broucích. Hlásil jsem se pak na vysoké školy humanitních směrů, ale protože tam byly přijímací zkoušky z chemie a biologie, tak jsem neuspěl. Biologii jsem udělal, chemii ne. Po maturitě jsem dělal jedenáct let u energetiky, a pak v Podkrušnohorském zooparku v Chomutově. Nemyslím si, že vysoká škola je vždy nutná. Pokud je člověk odborník, svému zájmu se pravidelně věnuje a sám se vzdělává, tak se bez ní obejde. A naopak studovat vysokou jen kvůli titulu, nemá smysl.

Jako entomolog jste jistě procestoval kus světa. Může se zdát, že cestovat a hledat broučky musí být děsná nuda. Vyvrátíte mi to?
Kromě severní Ameriky a pólů jsem byl na každém kontinentě. Všechny cesty podnikám bez cestovek a na vlastní triko. Už to je dost dobrodružné. Řešíte si vše od dopravy přes ubytování úplně sám a často také úplně sám cestujete. Loni jsem byl na Madeiře a to bylo hodně dobrodružné. Kromě toho, že těsně před mým příjezdem vyhořel hotel, kde jsem měl spát, se mi nějakým záhadným způsobem poškodila platební karta. Přišel jsem tedy o přístup k penězům. Když mi majitel hotelu našel náhradní ubytování, chtěl po mě platbu v hotovosti. Vysvětloval jsem mu, že mu peníze pošlu na účet, až se vrátím domů. To nechtěl. A tak mě při zpáteční cestě na letišti na Madeiře zatkla policie s tím, že se pokouším odletět z Madeiry bez zaplacení ubytování. Po krátkém dohadování a vysvětlování mé situace, které bylo marné, jsem jim řekl, že jsem v Česku poměrně známá osoba, a že peníze za pobyt uhradím převodem na účet. Jeden z policistů zadal do Googlu mé jméno a našel přes 53 tisíc odkazů.

A co se mu tam tehdy ukázalo jako první?
Jako první byl ten s ženskými akty! Policistům se najednou rozzářily oči a hned změnily tón. Dokonce volali do hotelu, kde jsem dlužil, aby mi hoteliér vyhověl. Nechtěl, tak mi umožnili platbu přes notebook, ovšem to bylo těsně před odletem, takže jsem celé odbavení absolvoval s notebookem v ruce. Letadlo kvůli mně museli zdržet o deset minut, vezl mě k němu letištní vozík! Kromě toho jsem si první den tohoto pobytu propíchl ruku šroubovákem a rozbil se mi objektiv, kterým jsem měl fotit.

Myslím, že jste mi domněnku o nudě dokonale vyvrátil. Kde všude sbíráte brouky?
Například na mršinách i na trusu. Často tedy přicházím do styku s trusem zvířecím i lidským. Asi to vypadá zvláštně, když se v něm hrabu, ale i to je práce entomologa. V Amazonii jsme dokonce sbírali vlastní trus do lahví, které jsme vystavovali, abychom nachytali brouky. Jsem už odolný a musím říct, že entomologie je skvělá zábava! (smích)

Na které brouky se specializujete, předpokládám, že na hovnivály a na které ještě?
Na drabčíky, což je skupina, která je na houbách, na mršinách, na výkalech. Pak se ještě zajímám o brouky, kteří žijí v zemi a jsou slepí. To je dost specifická skupina brouků, které moc lidí nevidělo a tudíž ani nefotilo. Takže moje fotky často jsou jediné, které je zachycují.

Je nějaký brouk, který by byl ekvivalentem Modrého Maurícia ve filatelii? Tedy brouk, po kterém touží každý sběratel?
Pro mě je to brouk, který je pro vědu dosud neznámý. To znamená, že je jediný na světě! Prostě máte doma brouka, kterého nikdo jiný nemá. Nedá se měřit penězi, ale pro entomologa má obrovskou hodnotu.

Máte takové brouky?
Samozřejmě jich několik mám! Když sbíráte brouky nestandardní metodou, například, když se hrabete v zemi, tak není zas takový problém ty neobjevené brouky najít. Na Madeiře jsem objevil nového, z La Palmy mám taky jeden nově popsaný druh. Někteří jsou dokonce pojmenovaní po mně. V Maroku jsem chytil brouka, který se jmenuje Thorictus krasensky. Hodnotu má kromě samotného brouka ještě jeho fotka, mám ji asi jako jediný na světě. Často se nově objevený hmyz pojmenovává po objeviteli nebo místě, kde byl objeven. Pokud se ale na stejném místě objeví další nový druh hmyzu, pojmenuje se po regionu nebo např. podle nějakých morfologických znaků, nezřídka kdy také po manželce, milence, dětech nebo psovi objevitele.

Jako laika už mě kolikrát napadlo, jak se vlastně dá zabít hmyz, abych ho nepoškodil. V krabičkách v muzeích jsou všude exponáty brouků zcela nepoškozené, jen napíchnuté na špendlík.
Hmyz už se většinou nenapichuje, pouze opravdu velké exempláře. Špendlík logicky každý exponát znehodnocuje. Hmyz se smrtí éterem, resp. octanem etylnatým. Už v minulosti se éterem uspávali i lidé. Vy tedy toho brouka uspíte. Musíte mu ale dát pořádnou dávku, protože by se taky mohlo stát, že se probudí a uteče anebo uletí. Jako začínajícímu entomologovi se mi to také občas stalo, že mi brouk po „usmrcení“ chtěl se špendlíkem odkráčet. Pokud brouka dobře usmrtíte, tedy pomalu a ve vlhčím prostředí, druhý den je tělo brouka krásně vláčné a můžete ho dokonale vypreparovat.

Jste entomolog a kromě toho, že brouky sbíráte, je také fotíte. Jak jste se ale dostal k focení ženské krásy?
Úplně jednoduše. Postupem času jsem zjistil, že objektivy na makro fotografii jsou skvělé i na portrétní fotografii, tak proč toho občas nevyužít. Začínal jsem fotografovat svoji ženu a také kamarádky, ty je ukázaly dalším kamarádkám a najednou začalo zájemkyň o focení přibývat. A už to nebyl jen kamarádky, ale cizí ženy, kterým se mé fotografie líbily a chtěly se stát na chvilku modelkami. Další podobnost je i ve svícení. Způsob svícení a práce se světlem je velmi podobná jak u portrétní fotografie, tak u makrofotografie.

Fotíte hmyz, a pak ho také kreslíte. A velmi dobře! Neměl jste někdy chuť překreslit i některé akty a portréty?
Raději kreslím hmyz. Překreslovat ženskou krásu mi přijde zbytečné a složité. Hmyz navíc kreslím proto, že to ode mě někdo chce. Vydavatel knihy nebo časopisu chce doplnit text obrázkem. I když v dnešní době chtějí autoři článků a knih spíše fotografie, které jsou pro ně levnější, stále se najdou někteří, kteří upřednostní kvalitní kresbu. Kreslení je pro mě vlastně odpočinek od té běžné entomologické práce.

Jste narozen ve znamení Štíra. O mužích v tomto znamení se říká, že mají rády ženy více, než jiná znamení. Máte rád brouky, motýli i ženy. Lovil jste někdy nějakou ženu na sbírku motýlů?
Vůbec. Nikdy mě to ani nenapadlo. Podle mě na ženy nejvíc funguje to, že jste prostě do něčeho blázen, že dokážete věci prožívat, že jste něčím výjimečný a dokážete o tom dlouze vyprávět. Já jsem navíc ženy nikdy nepotřeboval lovit, protože mou manželku jsem si našel velmi brzy. A jsem rád, že toleruje mou vášeň týkající se hmyzu i fotografování polonahých žen. Mám prostě kliku!

Pavel Krásenský
• Je mu 47 let. Je ženatý, má dceru a syna.
• Uznávaný fotograf hmyzu. Patří mezi nejlepší kreslíře hmyzu v Česku.
• Entomolog, vedoucí přírodovědného oddělení Oblastního muzea a galerie v Mostě. Vášnivý fotograf ženské krásy.

Autor: Jan Beneš