Hasiči ověřovali, jak rychle je možné evakuovat tisíce diváků z chomutovského stadionu.Hledali a zachraňovali zraněné roztroušené po všech koutech. V „kosmonautských“ protichemických oblecích vyrazili také pro ledaře, který ležel ve strojovně zasažený nebezpečným čpavkem.

Taktické cvičení mělo nebývalé rozměry nejen na Chomutov, ale ve srovnání s celým Ústeckým krajem. „A to především kvůli počtu figurantů,“ vysvětlil ředitel územního odboru hasičského záchranného sboru Chomutov Petr Klíma. „Při podobných akcích simulují roli diváků či pracovníků nejvýše stovky lidí.“ Tentokrát na tribunách posedávalo více než dva tisíce školáků s učiteli. Třetina stadionu tak byla zaplněná.

Jakmile ostraha díky signalizaci zjistila, že (jako) unikl čpavek, odmáčkla tlačítkový hlásič. „Opusťte stadion!“ naléhavě znělo halou. V tu chvíli diváci vyskočili ze sedaček a valili se nouzovými východy ven na parkoviště. Turnikety je díky systému pustily automaticky.

Hasiči přijeli do deseti minut a vyrazili hledat raněné, kteří jsou při panice za podobných okolností podupaní a zranění. Další rozbalili uprostřed parkoviště dekontaminační soupravu: tři speciální bazénky a stan s tryskami. Dva se nasoukali do skafandrů a šli do strojovny, kde unikal čpavek, pro ledaře v bezvědomí (více v rozhovoru a v infoboxu.)

Taktického cvičení se účastnilo na čtyřicet hasičů – profesionálů i dobrovolníků z pěti jednotek. Akci pořádal Hasičský záchranný sbor Ústeckého kraje ve spolupráci se společností Kultura a sport Chomutov a městem.

Záchranáři: „Ve skafandru je sauna. Přes sklo nevidíme“

Na otázky odpovídali Martin Vobr a Tomáš Houf z HZS Chomutov.

Při záchranné akci jste znakovali. Je těžké se dorozumívat za krizové situace, když na sobě máte navíc skafandr?
Člověk je v něm hodně izolovaný. Zvuk tam proniká špatně, takže se můžeme dorozumívat jen rukama. Navíc je v něm hrozné vedro, úplná sauna. Mlží se i sklo v helmě, takže nevidíme.
Znamená to, že při takové akci cítíte i větší stres?
Stres je stav, který si člověk nepřipouští, jde prostě dělat svou práci.
Na podobné akce máte vyčleněné lidi, nebo toho jsou schopní všichni v jednotce?
Všichni. Musíme být schopní zaskočit za ostatní například při dovolených. Všichni musíme být za takových okolností sehraní.
Když jste šli hledat muže zasaženého čpavkem na stadion, byl oříšek najít strojovnu?
Ne, stadion jsme si cvičně prošli už dříve. Pro případ nouze musíme znát, co kde je.
Co následovalo?
Nasadili jsme muži lékařský kyslík, pak ho položili na nosítka a přikurtovali popruhy, aby nám nevypadl, kdyby někdo z nás cestou zavrávoral. Venku jsme ho svlékli a potřeli detergentem – zřeďovací látkou proti zasažení čpavkem. Dekontaminace zasažených míst pokračovala ve stanu, kde jsou trysky s vodou a podle potřeby i detergent.
NECHTE MI ASPOŇ TRENKY, PROSIL LEDAŘ

Před devátou si ledař Roman Prygunov lehl na podlahu strojovny. Přesně tak, jak to bylo domluvené. „Věděl jsem jen, že si mám lehnout, nehýbat se a nechat hasiče, ať dělají, co potřebují,“ řekl Prygunov. O tom, že bude mít při cvičení roli figuranta, se dozvěděl den předem. „Akorát mi k tomu nikdo nic víc neřekl. Nevěděl jsem, že to bude tak velké a nevěděl jsem hlavně to, že mě budou svlékat. Jen jsem řval, ať mi nechají aspoň trenky,“ smál se sympatický muž. „Mimozemšťané“ ho položili do bazénku a smetáčkem namáčeným v kbelíku ho natírali zřeďovací látkou. Podle nařízení ležel bezvládně, hasiči mu jen zvedali ruce, nohy, jak zrovna potřebovali. Když cvičení skončilo, stál uprostřed parkoviště obkroužený hasičskými vozy a trochu nevěřícně si měřil celé to mraveniště lidí.

Na vlastní kůži: Zlomil jsem si nohu a vynesli mě hasiči

Autor: Ondřej Topinka

Hned na recepci nového zimního stadionu se stávám součástí organizačního týmu. Spolu se mnou se v této fázi přidává asi třicet studentů gymnázia, které později doplní dvoutisícovka dětí ze základních škol.

Na přípravu máme půl hodiny, někteří dostávají barevné vesty s logem pořadatele, jiní budou patřit mezi evakuované. K těm patřím i já, a tak se vydávám do nitra stadionu. Vedoucí naší skupinky nás rozmisťuje různě po hale a uděluje nám instrukce. Dva na toalety, jeden do bufetu, profesorky do VIP zóny. Já jsem se studentkou Luckou umístěn na chodbu za mantinelem, kde máme vyčkat záchrany. Evakuační plán totiž nedodržíme - já budu mít zlomenou nohu a z budovy se bez cizí pomoci nedostaneme.

Na to však bude čas později, a tak se prozatím vydáváme na obhlídku stadionu. Mezitím se tribuny zaplňují dětmi, multimediální kostka se na chvíli mění v televizi, abychom se nenudili. Pak už ale přichází jeden z organizátorů a vysvětluje nám, co se bude dít. Až zazní signál, má se většina “nezraněných“ vydat k východům a v klidu odejít. Po jeho odchodu opět hraje televize, ale náhle je přerušena poplašným hlášením. „Z bezpečnostních důvodů opusťte stadion. Zůstaňte v klidu a k odchodu využijte únikové východy. Ty jsou značeny zelenými šipkami,“ ozývá se z reproduktorů. Děti spořádaně odcházejí a já mířím s Luckou na svou pozici. Tam jsme ujištěni organizátory, že náš čas nastane až za chvíli – teprve teď jsou povoláváni hasiči.

Ti přijíždí do deseti minut a začínají evakuovat. Lehám si na schody, čekaje záchranu, Lucka zaujímá láskyplnou pozici pečovatelky, ale první záchranáři nás míjí. Nejdříve je potřeba zajistit území zamořené čpavkem, a tak si na záchranu musíme ještě chvíli počkat. Nakonec však nadchází má hvězdná chvíle a hasiči mě nacházejí rozpláclého na schodech. „Co vás bolí? Můžete se hýbat?“ ptá se jeden z nich. Nemůžu se zvednout a stěžuji si na nohu, a tak mě berou do náručí a vynášejí z budovy.

Navzdory imaginárnosti mého zranění mě donáší až na určené místo, ptají se na jméno a detaily zranění a říkají mi, ať vyčkám na příjezd záchranné služby. Mezitím zjišťuji, jak jsou na tom ostatní – venku jsme pouze dva. Lucka mi říká, že další studentky jsou třeba na střídačce, jiná leží za poslední řadou sedadel apod. Postupně jsou však evakuováni všichni a šťastně se shledáváme venku. Zbývá nám už jen společné foto a evakuace pro nás tímto končí – záchranná služba se akce neúčastní a nemá tak cenu na ni čekat.

Cestou ven z areálu si pak říkám, že je vskutku obdivuhodné, s jakým nasazením a pečlivostí hasiči akci provedli - bez ohledu na vedro, či nepohodlí ochranných obleků. I proto měla akce smysl. Prokázala, že v případě nehody se návštěvníci stadionu nemusí obávat o svou bezpečnost.