Milan Výborný Turek je shihan, tedy mistr bojových umění. Cestu boje nastoupil před takřka třemi desítkami let v Chomutově. Pro techniky i moudrost jezdí za svým učitelem a pokračovatelem dlouhé linie mistrů do Japonska. Sám pak učí ninjucu dospělé i děti v chomutovském Domečku. Deníku povyprávěl o své „cestě“.

Povězte mi, jak jste se k umění ninjů dostal a jak dlouho se mu věnujete?
Dvacet sedm let, když to tak počítám. Když mi bylo asi deset let, začal jsem dělat karate a byl jsem tím strašně nadšený. Samozřejmě mě k němu přitáhly filmy o ninjích. Jenže ninjucu tady nebylo, takže jsem hledal něco, co se tomu trochu blížilo. Karate. Zlomilo se to, až když jsem šel na vojnu. Došel jsem tehdy do stavu, kdy jsem dosáhl, čeho jsem dosáhnout mohl, ale neměl jsem učitele, ani kam růst. V karate jsem to rychle „vyhnal“, během krátké doby jsem měl troje zkoušky, což bylo mimořádné. Brzy jsem byl na národním poháru, na mistrovství ČR. Navíc to byl sport, který má svá omezení, takže jsem nenašel to, co jsem hledal, byť náboj v tom byl úžasný.

Nepřehlédněte: Řidiči se vyhýbají dálnici D7

Kdy se to změnilo?
Krátce před vojnou jsem začal cvičit s klukama z ninjucu, bylo to v Údlicích. Základna čítala až devadesát členů. Lidé byli nadšení, chtěli skákat po střechách a chtěli být ninjové. Když jsem jel na opušťák, v Údlicích byl seminář s Lubošem Pokorným (zakladatel Bujinkan Czech Dojo, pozn. red.) a já se jel podívat. Nebylo to tak energické jako karate, ale cítil jsem, že je to taková neznámá. Šel jsem do toho a od té doby pro mě začala tato cesta.

Pokud jste hledal přesah, proč jste si vybral umění ninjů? Byli to speciálně vycvičení špióni, kteří uměli zabít na objednávku…
To je ošemetná otázka. V dobách války jsou všichni válečníci. Ninjové ve své podstatě nebyli jen špióni, žili stranou od společnosti v horách a v lesích v souladu s přírodními zákony. Byli svobodní. Současně se občas infiltrovali do společnosti, rozuměli dění ve společnosti a politice. Když člověk řekne „byli to zabijáci, kteří lovili na objednávku“, je velká pravda, že byly klany, které tak žily. Jenže škol bylo hodně.

Škola, kterou následujete, sleduje jaký směr?
Škola jako taková se jmenuje Bujinkan Dojo a obsahuje devět starých válečných škol. Šest je budjucu, což je samurajské učení, a tři školy jsou ninjucu, zaměřené na chápání přírody. Ta nejstarší je Togakure-ryu, jejím pokračovatelem a 34. velmistrem je Soke Masaaki Hatsumi.

Milan Turek se svým japonským učitelem 85letým Soke HatsumimVáš japonský učitel. Jak dlouho za ním do Japonska jezdíte?
Od roku 1998. Snažím se tam být vždycky tak jednou dvakrát do roka, měsíc dva.

Co si odnášíte?
Zpočátku je to takové, že to obohacuje techniky, které studujete. Vidíte detaily a začnete do nich víc prohlížet. Čím dříve člověk začne být vnímavý vůči pohybům, tím spíš začne vidět mezi pohyby a techniky. Pak se stane to, že přestane být technika podstatná. A to je level, který učí Soke Hatsumi.

Zkuste popsat nějaký zážitek s učitelem. Jaký je? Má smysl pro humor?
No jejda, je to hodně veselý člověk, současně ale cítíte, že má kolem sebe neuvěřitelnou kontrolu. Pamatuju si, jak přišel z oběda, byl trénink a jemu zůstaly mezi zuby ještě nějaké zbytky jídla. Já prováděl úder, on něco vysvětlil a já natáhl ruku k němu. On mě kontroloval, něco vysvětlil, usmál se a mně spadly oči na ty zuby. A jak mi spadly, dostal jsem nášup. Hned využil moment mé nepozornosti, kdy jsem řešil něco, co nebylo podstatné. Takže je to šprýmař. Má také neuvěřitelnou paměť. A pak samozřejmě je tam takový ten stařecký aspekt – nadhled nad vším. To nám také předává. Zpočátku tam jdete pro něco, co je bojové, je to hodně vážné. Ale není to jenom to. A on už několik let otevírá tu opačnou stránku, kdy bojuje, vy to vidíte jako boj, když to tak chcete vidět, ale současně je tam obrovské přátelství, velké srdce a obrovské umění. Kdysi nám říkal, že je třeba studovat válku, abychom mohli položit základy míru. To je to, co, myslím, učí. Přibližuje nám naše vlastní lidství.

Umí vám dát do těla?
Určitě! Končil jsem i se slzami v očích.

Bylo to nedávno?
To ne, déle. Tak šest, sedm, osm let. Ono to letí.

Za jaké situace?
On nezasáhne jen vaše tělo, ale zlomí vám i ducha. To znamená, když cítí, že se vydáváte špatnou cestou, narazíte na zeď. Tou zdí je situace, kterou vytvoří.

Čtěte také: Zbourají most, který vede "třináctku"

Jak to probíhá na fyzické úrovni?
Provádíte jeden dva údery, on uhne, vy spadnete a on vám píchne prsty do očí. Vy máte pocit, že se ještě můžete zvednout, protože chcete bojovat, ale jste tak zamotaná ve svém těle, že vám vlastní kostra blokuje možnost se pohybovat. Ta bolest je šílená. Chvilku bojujete, protože chcete, a pak zjistíte, že to vzdáváte. A když to vzdáte, přijde ponaučení.

Stalo se, že jste někdy dostal jeho?
Ne!

A někdo jiný?
Neviděl jsem to.

Po tom, jak dlouho jezdíte do Japonska, není vám napůl domovem?
Kdysi jsem tam chtěl žít, ale díky Japonsku jsem pochopil, že jsem opravdu Čech. Mám v Japonsku spoustu přátel, takže tam dnes jedu i za nimi, nejen pro trénink. Ale není to na to, abych tam žil.

Doma vedete své vlastní studenty. Kolik jich máte?
Tak dvacet třicet dospělých a do dvaceti dětí v chomutovském Domečku. Bývalo jich i čtyřicet, ale to se nedá zvládnout. Musím říct, že čím dál víc vidím, že supluji výchovu rodičů. A to je asi největší problém, kdy chcete ty děti něco naučit, ale nejdřív jim musíte vysvětlit, že je třeba pozdravit.

Máte desetiměsíčního synka. Kdy ho povedete touto cestou?
Ale já už ho vedu. Vypadá to třeba tak, že když mu dávám nějakou dětskou křupínku, vedu ji na levou stranu, protože vím, že prioritní je jeho pravá. Učím ho, aby byly jeho hemisféry byly vyvážené.

Přál byste si, aby pokračoval v tom, co děláte?
Já myslím, že je to sen každého muže, ale ctím, aby byl šťastný. Chci ho s tím seznámit, a když ho to zaujme, budu rád.

Mohlo by vás zajímat: Zápasník MMA Michal Vostrý: Jít se bít? Stačí pár rukavic a chránič na zuby