Rozpálené sutiny, cihla na cihle nezůstala. Katastrofa. Vlhkost, velké vedro, všude sklo. Labrador Jerry ale neváhá a tam, kde jen před pár dny výbuch zničil takřka vše, hledá možné přeživší. Pečlivě, kousek po kousku postupují se svým psovodem Karlem Šplíchalem přístavem v Bejrútu. Neúnavně, pořád a pořád se vrací do práce, s chutí a spolehlivě. Společně s dalšími čtyřmi kynology z České republiky propátrávají svěřený sektor, aby pak mohli říct: Nikdo pod sutinami nezůstal. Takových bylo posledních několik dní záchranářského týmu z Chomutovska, Jerry i jeho psovod se již ze záchranné mise v Libanonu vrátili a o jejich zážitcích si můžete přečíst v rozhovoru pro Deník.

Když vám zavolali, že letíte. Co vám problesklo hlavou?
Okamžitě jsem odpověděl, že jsem ochotný jet. Zabalil jsem se a jeli jsme.

Přistáli jste v Bejrútu a viděli tamní situaci. Jak byste popsal své pocity?
Jako po výbuchu, katastrofa. Nebyl to vůbec hezký pohled. Všude hromady skla, trosky. Sklo bylo doslova všude, samé sklo, sklo a sklo. To bylo až neskutečné, kolik ho tam bylo.

Co pro vás a psy bylo v Libanonu nejtěžší?
Teplo. Už při večerním příletu bylo přes třicet, psi na to nebyli zvyklí. U nás letos takové teplo několik dní po sobě ještě nebylo, neměli šanci si zvyknout. Ale srovnali se s tím. Byla také vysoká vlhkost. Pořád bylo parno, sutiny byly hodně rozpálené. Přišlo mi, že kdybych se na chvíli na asfaltu zastavil, že bych se přilepil.

Hledali jste blízko přístavu, kde došlo k výbuchu.
Ano, hodně jsme prohledávali různé zřícené haly, prostor kolem přístavu a další domy.

Měli s tím psi nějaké problémy?
Ne, něměli s tím potíže. Snažíme se trénovat ve všech možných prostředích. Chtěl bych tímto poděkovat také těm, kteří nám umožňují trénovat, když se například demoluje nějaký panelák, dům nebo jiná stavba. Trénink v reálných sutinách nám moc pomáhá a nemáme potom problémy při reálných nasazeních.

Jak dlouho dokázali psi v takovém prostředí pracovat?
Často jsme je střídali. Hledali vždy kolem deseti minut, pak odpočívali. A pak zase do práce, takhle jsme to točili pětkrát nebo šestkrát. Takže to vycházelo tak na hodinu hledání za půl dne. Ono je to ohromně náročné, fyzicky i psychicky. Pes musí neustále čuchat, pohybovat se v sutinách.

Psi nemají hledání jako práci, ale jako zábavu. Bylo na Jerrym vidět, že si nasazení užívá?
Ano, musí to pro ně zůstat zábava, jinak by to nedělali. Bylo to pro ně hodně náročné, hlavně po fyzické stránce, ale pracovali výborně. S velkou chutí.

Poznal Jerry, že tentokrát to není trénink, že teď opravdu o něco jde?
Fungoval tak, jak jsem zvyklý. Žádné výkyvy jsem nepozoroval. Je to také tím, že i tréninky děláme v zásahovém oblečení, vše se snažíme dělat, jako by šlo o zásah. Aby pak právě psi nebyli rozhození.

Bejrút je určitě pro všechny naše nasazené záchranáře obrovská zkušenost.
Hlavně vidíme, že umíme opravdu rychle a účinně pomoci. USAR tým se osvědčil.

Kvůli podobným situacím trénujete. Co tato mise pro vás osobně znamená?
Je to obrovské zadostiučinění. Potvrzení, že to moře času, které nejen já, ale také kolegové, figuranti a další a další výcviku věnujeme, k něčemu je.

Našli jste pod sutinami někoho?
Nenašli. Pracovali jsme hlavně v přístavu, v místech, kde v době výbuchu tolik lidí nebylo. Ale bylo naším úkolem také potvrzovat, že se právě pod sutinami nikdo nenachází, aby tam mohla vjet těžká technika a začít odklízet. Museli jsme být přesvědčení, že tam nikdo nezůstal a říct: Můžete tam, žádný člověk tam nezůstal.

Jak dlouho se záchranářské kynologii věnujete? A jste členem nějaké organizace?
Skoro osm let. Jerry je můj první pes. Byl jsem v Bejrútu vlastně jediný dobrovolný záchranář, jsem dobrovolný hasič a člen Záchranné brigády kynologů Ústeckého kraje. Jinak šlo o profesionální hasiče.

Pro vás i Jerryho to byl asi zatím vrchol záchranářské kariéry?
Rozhodně to byl zatím vrchol. A nevím, jestli ho někdy něco překoná (směje se).

Jak dlouho vlastně trvá vycvičit psa na úroveň, aby mohl na misi?
Trénink psa nikdy nekončí, pořád se musí udržovat, zdokonalovat. My jsme měli první atesty ve čtyřech letech psa, tedy po více než třech letech výcviku.

Kde jste v Bejrútu spali?
Ve vojenském kempu, vyhradili nám tam buňku. Bylo tam strašné vedro (směje se).

Máte labradorského retrívra. Proč? Pořizoval jste si ho právě proto, že je vhodný na záchranářský výcvik?
Vůbec (usmívá se). Když jsem si pořizoval psa, o kynologii jsem nevěděl vůbec nic. Měl to být jen parťák. Pak jsem ale přišel na cvičák s tím, že ho chci naučit pár povelů, jako sedni a lehni. A trochu se to zvrhlo.

Bude mít teď Jerry po náročné misi dovolenou?
Nebude. Odpočineme jen pár dní. A pak se zase vrhneme do nějakého tréninku.

Vy jste zatím společně s ostatními členy USAR týmu v karanténě. Víte už, kdy jí budete moci opustit?
Měli by nás otestovat na koronavirus. A pokud budou výsledky negativní, tak snad o víkendu bysme se mohli podívat domů.