Pro většinu lidí něco nepředstavitelného: pomáhat ve svém volném čase potřebným, navíc zdarma. V Jirkově se však našlo hned 43 ochotných duší. Scházejí se v místním Městském ústavu sociálních služeb, aby potěšily klienty z řad seniorů.

Mezi dobrovolníky jsou bývalé zaměstnankyně ústavu, ale také středoškoláci či nezaměstnaní. „Zajímavé je, že bez nároku na odměnu pomáhá hodně lidí, kteří mají už tak dost své práce. Přesto si najdou čas a přijdou seniory potěšit," uvedla ředitelka ústavu Eva Šulcová.

Práce dobrovolníků podle ní spočívá zejména v tom, že se seniorům věnují. Povídají si s nimi, přečtou jim nahlas knihu, chodí s nimi také na procházky po městě. Další zase posekají trávu, shrabou popadané listí, vymalují, nebo natřou lavičky. Díky aktivitě jedné z dobrovolnic vznikla v Domově se zvláštním režimem relaxační místnost pro duševně postižené seniory. V útulném prostředí se nemocní mohou zklidnit a uvolnit v pohodlí relaxačních vaků.

Při hrabání listí v areálu ústavu jsme zastihli třiapadesátiletého dobrovolníka Milana Drahoše. „Jsem vyučeným zedníkem. Práci ve stavebnictví ale nemohu najít. A teď po sezoně už vůbec ne. Od srpna tady čtyři hodiny denně od pondělí do pátku pomáhám, nabídl jsem se sám. Raději přiložím ruku k dílu, než abych se bezcílně toulal po ulicích," vysvětlil svou motivaci. Podobně je na tom o dva roky starší Jiří Jedlička. Strojní zámečník ztratil práci před čtyřmi lety. Ani on se nemůže uplatnit na trhu práce. „Nerad se nudím. To radši pomůžu, třeba i zadarmo," řekl v přestávce při sekání trávy.

Ředitelka upozornila, že pro nezaměstnané může být dobrovolnická práce i výhodná. V rozsahu půl úvazku týdně se jim totiž započítává do doby pro výpočet důchodu. „Studenti se zase u přijímacích zkoušek na sociální obory vysokých škol mohou prokázat praxí," doplnila.

Dobrovolníkem se může stát každý občan starší patnácti let, který předloží čistý výpis z trestního rejstříku, podepíše smlouvu a absolvuje vstupní školení. „U zájemců do osmnácti let je nutný souhlas zákonného zástupce.

Dobrovolníci mohou svou činnost konzultovat s psychologem, který je vždy ochoten si s nimi pohovořit a poradit jim. Pokud by se nám přesto něco nezdálo, můžeme spolupráci s dobrovolníkem ukončit," uzavřela Eva Šulcová.

„Nechci bezcílně bloudit ulicemi. Tak tady pomáhám…"

  DOBROVOLNĚ. „Než abych se toulal po ulicích, tak tu raději zadarmo pomáhám,“ usmívá se Milan Drahoš, jeden z těch, který pomáhá s pracemi venku.Milan Drahoš (53) od srpna dobrovolně pomáhá v Městském ústavu sociálních služeb Jirkov. Od pondělí do pátku vždy čtyři hodiny dopoledne seká trávu, hrabe listí, zametá, natírá lavičky. Pokud vydrží přes zimu, čeká ho i odklízení sněhu.

Proč jste se přihlásil k dobrovolnické činnosti, za kterou nedostáváte finanční odměnu?
Jsem nezaměstnaný. Jako vyučený zedník nemohu najít ve stavebnictví žádnou práci. Žiji na ubytovně, a než bych se bezcílně toulal ulicemi, raději pomůžu. Dobrovolnickou činnost mi navíc úřad práce může započíst do doby pro výpočet důchodu.

Z čeho žijete?
Pobírám sociální dávky ve výši 3 410 korun, nájem na ubytovně refunduje úřad práce z dávek hmotné nouze. I když je peněz málo, snažím se ještě ušetřit. Jsem zdravý a práce mě baví. Doufám, že se třeba nějaké místo v mém oboru uvolní.

Nebyla by dočasným řešením veřejně prospěšná práce obec pro město či okolní obce? Je přeci jen finančně ohodnocena.
Já už jsem byl v roce 2011 zařazen do veřejně prospěšných prací pod Technickými službami města Chomutova. Jenže po nějaké době tato dotovaná místa zrušili.

Dvojici dobrovolníků, kteří se „specializují" na venkovní práce, doplňuje Jiří Jedlička (55). Vykonává stejné činnosti jako Milan, má také podobný osud. Je bez zaměstnání, bydlí na ubytovně.

Co vás motivovalo stát se dobrovolníkem?
Až do roku 2009 bylo všechno v pořádku. Jsem vyučený strojní zámečník, více než 30 let jsem pracoval ve válcovnách trub a pak ještě ve společnosti Parker Hannifin. Jsem rozvedený, přišel jsem o byt. Teď žiji na ubytovně. I když mám svářečský kurz, místo nemohu sehnat. Ale protože se hrozně nerad nudím, přihlásil jsem se jako dobrovolník.

Za co si kupujete potraviny nebo oblečení?
Pobírám sociální dávky, ubytování se hradí z dávek hmotné nouze. Ale to víte, že je to bída. Jak mám měsíc žít ze tří tisíc korun, když tisícikoruna má hodnotu dřívější stovky?

Nemáte příbuzné, kteří by vám pomohli?
Mám dospělé děti. Jenže v dnešní době mají spoustu starostí samy se sebou.¨


„Nejlepší terapie? Když s sebou vezmu svých pět vnoučat"

Veronika Klotáková (18) patří k nejmladší generaci dobrovolníků. Ač sama sotva plnoletá, neváhá pomoci v těžké životní situaci třeba i o několik generací zkušenějším klientům. V současné době dochází do ústavu za handicapovanou pětatřicetiletou ženou.

Jak jste se dostala k dobrovolnické činnosti?
Přivedla mě k ní kamarádka, která studuje sociální obor na střední škole a sama už má dobrovolnické zkušenosti. Důvodem je také má povaha. Sama jsem introvert, který se těžko začleňuje do kolektivu. Takže věřím, že osamělé, nebo životem zkoušené lidi dokážu rozptýlit a přivést na pozitivní myšlenky. V domově důchodců jsem také navštěvovala svou babičku, která už bohužel zemřela.

Jak často za klienty docházíte?
Zatím jedenkrát týdně, ale chci požádat o více klientů. I když studuji a musím se učit, odpoledne nebo o víkendu si vždy čas najdu.

Co konkrétně je náplní vaší činnosti?
Hodně si s paní hodně povídáme. Zajímá se o dění ve městě i mimo. Takže se snažím zásobit se před návštěvou co nejvíce informacemi. Chodíme také na procházky.

Dvouleté dobrovolnické zkušenosti už získala Alena Wieczorkowská (52) . V ústavu sociální péče se setkává s deseti až patnácti muži a ženami, kteří na každou její návštěvu netrpělivě čekají.

Čím vás dobrovolnictví oslovilo?
Kontaktem s lidmi. Právě potřební lidé mě k dobrovolnictví přivedli. Je úžasný pocit někoho potěšit, vzbudit v něm zájem a nefalšovanou radost při každém setkání.

Navázala jste se svými klienty přátelské vztahy?
To ani jinak nejde. Jeden pán právě oslavil dvaasedmdesáté narozeniny. Upekla jsem mu bábovku a poseděla společně s jeho spolubydlícími u kávy. Podařilo se navodit báječnou atmosféru.

Nejenže nenosíte domů z dobrovolnické činnosti žádné peníze, část volného času navíc trávíte jinde. Co na to rodina?
Manžel je tolerantní, chápe mě a pomáhá mi. Seniory navštěvuji jednou až dvakrát týdně, takže na rodinu zbyde čas také. Navíc jsem přišla na báječnou věc. Mám pět vnoučat od dvou do sedmi let. Občas je beru s sebou. Nevěřil byste, jaká je to pro klienty terapie. Úplně ožijí.