Oscarový Kolja, Vesničko má středisková, Vrchní, prchni!, Jáchyme, hoď ho do stroje, Obecná škola, Marečku, podejte mi pero, Ať žijí duchové, Vratné lahve, Po strništi bos a další a další skvostné filmy. Legendární hry Divadla Járy Cimrmana. Holubí dům, Vadí, nevadí, Barbora píše z tábora a jiné a jiné skvělé písničky. To vše má na svědomí Zdeněk Svěrák, který v neděli 28. března slaví 85 let. Vše nejlepší mu přeje také Žatec, lidé si ho tam pořád připomínají, vzpomínají, několik let tam učiteloval. „Žatec mám moc rád. Mám na něj spoustu krásných vzpomínek,“ říkává.
„Na gymnáziu nás učil češtinu dva roky, ale ovlivnil nás na celý život,“ vzpomíná na Zdeňka Svěráka v roli žateckého učitele Zdena Kovářová.
„Byl skvělý. Jezdil s námi i na chmele, hráli jsme v jeho prvních dramatických pokusech, máme s ním spoustu krásných zážitků. Moc nás tehdy mrzelo, když odcházel. Vzpomínáme na ta léta pořád, na to nejde zapomenout,“ usmívá se bývalá Svěrákova žačka, později také učitelka. S oblíbeným scénáristou, hercem, textařem, dramatikem a spisovatelem je Kovářová stále v kontaktu. Když je v Žatci, zajde na přátelské popovídání, ale také na výbornou svíčkovou.
Zdeněk Svěrák se ostatně do Žatce pravidelně vrací. Hrát divadlo, také za přáteli, nebo třeba čas od času na debaty se studenty gymnázia, kde učil. Tam také při jedné z diskuzí zavzpomínal, jak mu v Žatci děti říkaly: „Pro děti jsem byl Přítel Bobulka, říkaly mi tak. Přítel proto, že jsem jim pořád říkal přátelé. A Bobulka? Jednou jsem vykládal o chmelu a říkal jsem, že má bobulky. Jenže studenti v Žatci věděli o chmelu daleko více než já, věděli, že chmel má šišky. A pak už mi Bobulka zůstal," vyprávěl.
Po vysoké škole si tehdy s manželkou Boženou řekli při umisťování: „Kamkoli, ale hlavně spolu." A tak se dostali právě na Žatecko. „Po škole jsme s manželkou začali učit v Měcholupech, já jsem pak krátce byl na škole v Žatci v Komenského aleji. Jenže to byly obě základní školy, kde jsem měl trochu problémy s kázní, já na ně neuměl být přísný. Neuměl jsem si kázeň moc udržet," smál se po letech.
Gymnázium bylo splněným snem
Poté už ale přišel na vysněné gymnázium, kde také dva roky učil. „Pak na gymnáziu v Žatci se mi ale splnil sen, tam jsem vždycky chtěl učit. Přestaly problémy s kázní, studenti byli ukáznění. Najednou jsem se mohl radovat z učení, bavilo mě to,“ vzpomínal.
Byla to krátká, několik let trvající epizoda na začátku 60. let, přesto na něj kolegové a žáci dodnes vzpomínají. A hodně srdečně.
„Zdeněk Svěrák se nám přišel poprvé představit jako nový třídní učitel ještě ve vojenské uniformě. A my, dívky, jsme se do něj pro jeho urostlou postavu, krásné oči a hezké vlasy okamžitě zamilovaly,“ vzpomínala Dana Kameníčková, jeho bývalá žačka, v knize Genius Zdeněk Svěrák od Dany Čermákové. „Učil nás Český jazyk a dějepis. Způsob, jakým vysvětloval látku, byl tak poutavý, že ve třídě vždy panovalo naprosté ticho, klid a pořádek. Trávil s námi i některé přestávky,“ pokračovala jeho bývalá studentka.
Žatci Zdeněk Svěrák pomohl i v roce 1989. Tehdy, během Sametové revoluce, přijel spolu se studenty právě do Žatce, vysvětlit lidem, co se děje. V úterý 5. prosince 1989 přijel podpořit změny na první shromáždění v tamním kulturním domě Moskva.
Také Žatec se zapsal do srdce Zdeňka Svěráka. „Žatec mám moc rád a mám na něj spoustu krásných vzpomínek. Vždyť se mi v Žatci narodily obě děti, Hanička i Honza. Vzpomínám na přátele, první vlastní byt v Podměstí. Odstartovala tam moje učitelská kariéra, strávil jsem tam čtyři první učitelské roky, na taková místa a zážitky se nezapomíná. Vzpomínám na studenty, studentky, překrásné náměstí" svěřil se oslavenec v jednom z nedávných rozhovorů pro Deník.
Na gymnáziu vznikly jeho první dramatické pokusy, se studenty nacvičil pásmo Proč želva nemá uši. Při procházkách po žateckém náměstí tehdy snil, že bude jako Jirásek. Učit krásnou češtinu a zároveň psát. Jenže to moc nešlo dohromady, nebyl na to čas, musel opravovat diktáty, slohové práce, na vlastní tvorbu nezbývala energie. A také proto nakonec skončil s oblíbeným učitelováním a šel do Prahy do rozhlasu a rozjel tak svoji skvělou uměleckou kariéru.
Na svém kontě má Svěrák řadu hitů písničkových, divadelních, filmových a vlastně i knižních. A jak to dělá? „Příběh je jako pecka z ovoce, kterou najdete. Máte základ, ale musíte ji znovu obalit dužinou. Takže píši tak, že se něco málo dozvím, a pak obaluji a obaluji," prozradil při jedné z žateckých návštěv.
Ke svým pětaosmdesátinám jistě dostane Zdeněk Svěrák řadu darů. Ale co mu udělá největší radost? „On se raduje ze všeho, ale ve skutečnosti o věci moc nestojí. Nejvíc ho potěšíte, když přinesete nějakou historku nebo dobrý vtip. To mu září očíčka,“ prozradil na svého tatínka oscarový režisér Jan Svěrák.
Zdeněk Svěrák
Narodil se 28. března 1936 v Praze, kde také vystudoval pedagogickou fakultu. Poté odešel na začátku šedesátých let se svou ženou Boženou učit do Měcholup, odkud na pár let přešel do Žatce, na tamní základní školu a na gymnázium. Pak už ale jeho cesta vedla k umění. Ze Žatce šel do rozhlasu, kde byl spoluautorem legendární Nealkoholické vinárny U Pavouka, ve které se zrodil i nápad s Járou Cimrmanem. Je scénáristou, autorem divadelních her, hercem, spisovatelem, tvůrcem písní.