Do  dvora jednoho z domů v Nerudově ulici se trousí Romové. Možní herci, kteří si zahrají v českém dramatu Cesta ven. Na první casting přišlo na adresu Člověka v tísni  asi tak čtyřicet lidí. Do druhého kola, které se uskutečnilo v sobotu, jich bylo pozváno daleko méně.

První se pod střechou stanu usadí Jirkovanka Anna Burešová s desetiletým synkem Honzíkem. Je nevidomý. Ani jeden o film původně nestáli a neví ani, co přesně čekat. „Na první casting jsem doprovodila syna s nevěstou, kteří měli o natáčení zájem. Nakonec je ale nevybrali. Vyfotili si mě s klukem, pak volali, ať přijdu, že jsem vybraná. Ale jinak nemám šajnu, o co jde," líčí příjemná žena ve středním věku

„Nemám práci, ani holku…"

Do dvora dorazili ještě mladí bratři Ištokové, kteří jsou natěšení, že zažijí něco nového. Už cestou si sehrávali své vymyšlené scénky. „Jsme zvědaví, co bude dál. Minule jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu, pak se to uvolnilo," líčí 27letý David Ištok. Režisér mu prý pokládal různé otázky. Například, jak se mu žije. „Řekl jsem, že špatně. Nemám práci a holku taky ne," směje se mladý muž. Doufá, že by se díky natáčení mohlo obojí změnit.

Čekání na filmaře

Zatímco bratři rozvíjejí své plány a touhy, desetiletý Honzík se už v plátěném křesle kroutí. „Mami, kdy pojedeme domů..," loudí dobrou zprávu. Casting měl začít ve dvě hodiny, filmaři ale nabrali zpozdění. Přijíždějí až po třetí a z auta vyskakují s omluvnými tvářemi. „Dnes je to katastrofa na katastrofu," zmiňuje s unaveným výrazem ve tváři režisér Petr Václav. Bez dalšího vysvětlování ale přikročí k práci. Má po dvou castinzích a po Chomutově míří na další. Bere za vděk kávou a mizí ve dveřích.

Do místnosti v podkroví, kam si zve jednotlivé adepty, nesmí nikdo jiný. „Nezlobte  se nejde to. Je to o psychologii. Navíc ještě je nemáme vybraný, chceme mít svobodu v tom, jak se rozhodneme," vysvětluje redaktorům mírným hlasem, leč nesmlouvavě režisér. Na moment tam pustí jen fotografa, aby zachytil atmosféru.

Všichni ostatní, včetně produkčního, čekají ve dvoře. „Teď řeší, zda ho vybraní lidé zajímají. Jaký mají charakter a jakou životní zkušenost. Ptá se, proč chtějí hrát a co dělají v životě," snaží se popsat, co se děje za zavřenými dveřmi produkční Jan Macola. „Režisér klidně rozehraje dynamickou situaci," dodává.

V Chomutově mají filmaři vytipováno pět až sedm herců. Celkem si jich má ve filmu zahrát na sedmdesát. Pět v hlavních rolích, kolem dvaceti ve vedlejších a ostatní budou tvořit kompars. Výběr probíhá po ve vybraných městech celé republiky a uzavřený má být  do konce října.

„Musím dávat pusy?"

Umírněnou atmosféru ve dvoře rozčísne až halasný příchod čtyř romských dívek.  „Tady jsou ty filmy? Já za chvíli dojdu. Nejdřív se  jdu vyčůrat a pak přijdu," pokřikuje nejsmělejší z nich. Jmenuje se Veronika a je jí čtrnáct let. Stejně jako jejím kamarádkám a sestřenici. Ostatní dívky k sobě stahují pozornost nikoli výřečností, ale  tím, že mají uprostřed čela nalepenou  modrou hvězdičku. „Jste hinduistky?" ptá se s úsměvem producent. Holky se nejdřív tváří zaraženě, pak ale přikývnou.

„Můžu být já ta hlavní role?" chce vědět  rozjařená Veronika.  Na odpověď ale nečeká a pokračuje: „To si musím dávat pusy s nějakým klukem?" Odpověď  je záporná, což ji mírně zklame. „A já chtěla," zalituje.

Dívky potěší zpráva, že za hraní ve filmu, který se má natáčet v syrové a industriální Ostravě, nebudou platit ony, ale filmaři jim. „Ty kráso!!!" vydechne jen Verča. Studenou sprškou je informace, že by peníze nešly do ruky jim, ale na účet rodičům.

Zatímco je Veronika rozhodnutá přesvědčit, že na roli ve filmu má, ostatní děvčata jen rozpačitě poposedávají a praskají bubliny od žvýkaček. Kamarádka Lucka klopí oči a žmoulá pořadový lístek, se kterým bude vyfocená. Jana a Iveta, dívky s hvězdičkami na čele, to po chvíli vzdávají. Vlastně o film až tak nestály, spíš je strhla Veronika.

I její odvaha je pryč, když jde k pohovoru. „Holky, kdyby něco, tak zapískám," naráží na to, že má být v jedné místnosti sama s cizím člověkem. Dolů se vrací jako někdo jiný. Způsobně si sedne na židli a najednou mluví vážně až stydlivě.

Lucka naopak vybíhá rozjařeně. „Chtěl, abych se tam hádala s klukama," hlásí kamarádkám. Režisér rozehrál situaci, kdy ji měli bratři Ištokové nutit, aby šla do školy.

Nato ke castingu přichází ještě trojlístek kluků. Čtrnáctiletý René Koňa se suverénně rozvalí v křesle. Má jasno, co od filmu čeká. „Chci být populární," zasní se. „Šel bych po městě a všichni by po mně chtěli podpis," usmívá se blaženě při té představě. Rodiče kluků jsou prý rádi, že něco takového zkoušejí. „Táta byl překvapenej a byl rád, že se o něco snažím," říká šestnáctiletý Pavel Kondáš.

O FILMU

Cesta ven vypráví příběh mladého romského páru žijícího v dnešní České republice. Film, který podpořil Státní fond pro podporu a rozvoj České kinematografie, se bude natáčet na začátku příštího roku.
Natáčení bude probíhat v reálných interiérech i exteriérech a do hlavních rolí budou obsazeni převážně romští neherci. Za kamerou bude Štěpán Kučera, který již s Petrem Václavem v minulosti spolupracoval a podílel se rovněž na řadě českých filmů, mezi nimiž jsou Návrat idiota Saši Gedeona nebo Pasti pasti pastičky Věry Chytilové. Film vzniká v česko-francouzské koprodukci jako producentský debut filmové společnosti Moloko Film. Producenty filmu jsou Jan Macola, Miloš Lochman a Karel Chvojka.