Pominu teď mladé kluky, kteří si nechávají do temen vystřihávat ornamenty nebo inicály Lady Gaga. Nebo kudrnáče, co používají šampon častěji než lžíci (tímto zdravím mého synovce Filipa – už dlouho jsem nikoho z rodiny nepomlouval). Mám na mysli nás, obyčejné muže z čeledi krátkosrstých.

Nevím jak vy, já se chodím nechat stříhat na náměstí. Jednak je to blízko a druhak se tam často stříhají hezké mladé holky. A to je první mužské specifikum, na kterém jsme se shodli s kolegou v redakci. Vždycky se modlíme, aby na nás přišla řada ve chvíli, kdy bude mít volno „ta mladá“. Vzhledem k nenáročnosti potřebných úprav na našich hlavách totiž můžeme polovinu pozornosti věnovat okukování mladých těl v přiléhavých bílých trikách a tu druhou napřít na maskování své první činnosti.

Nevím jak ostatním, ale mně pramálo záleží na tom, jak bude účes vypadat. Kadeřnice si tak většinou vystačí se dvěma otázkami. „Jak to chcete?“ – „Tak nějak sestříhat“ a „U uší necháme kotlety nebo zastřihnout?“ – …a tady nastává problém, protože správnou odpověď na tuhle otázku si nikdy nepamatuju. Svého času jsem říkal „jak jsem to měl předím“, pak jsem se snažil zvolit si rychle jakoukoli odpověď, abych nevypadal hloupě. Ale protože jsem Váha a největší problémy mi dělají odpovědi na banální otázky, ani tohle není správná cesta. Vlastně žádnou účinnou nemám doteď. Většinou koktavě vyberu jednu z možností.

Pro mě nepříjemným zvykem v holičství je tlachání se zákazníky. Někdo si možná pokecá rád, ale já bych se do konverzace pustil jen v případě záruky, že budu třeskutě vtipný a rozesměju všechny ženy v okolí nebo že ohromím všechny svou moudrostí. Čímž se z rozhovorů sám a dopředu diskvalifikuji.
Méně mi vadí, když si povídají mezi sebou. Dozvím se, že blondýnka žije s fotbalistou, mají rodinný dům a chtějí prodat druhý byt. Brunetka včera potkala Láďu, který se rozešel s „tou krátkovlasou z fitka“. A od těch starších kadeřnic něco o tom, co psali v Blesku a jaká je to hrůza.

Jediný vtip, který jsem kdy utrousil, byl po otázce „Jak to chcete?“. Se svým čtyřcentimetrovým zástřihem a rostoucími kouty jsem ukázal na reklamní plakát společnosti Subrína, kde má chlápek patku přes půl obličeje: „Takhle bych to chtěl.“ Nastala chvíle trapného ticha, můj rozpačitý úsměv a rezignované obligátní zamumlání „tak nějak sestříhat“. Od té doby nevtipkuji.

Co vy? Kam chodíte a okukujete tam kadeřnice? Přidejte svůj názor v diskuzi.