Plánuje, chystá překvapení, zařizuje. A to rovnou pro 185 důchodců z Jirkova. V čele Klubu aktivních seniorů stojí 72letá Milena Karbusová, vitální dáma, která nezapře manažerského a podnikatelského ducha. Za šest let udělala z klubu, který byl zprvu otevřený jen jeden den v týdnu, oblíbené a navštěvované centrum. Ústecký kraj ho dokonce loni ocenil za největší aktivitu. Babičky a dědečkové si tam mohou popovídat při kávě i pivu, zacvičit si ve venkovní posilovně, vyslechnout si přednášky a pravidelně vyrážet na výlety nebo i společnou dovolenou.

Co je posláním jirkovského seniorklubu?
Aby se senioři měli kde stýkat. Lidé, kteří sem chodí, déle vydrží ve svém rodinném prostředí díky tomu, že jsou aktivní. Setkávají se se svými vrstevníky a přicházejí na jiné myšlenky. I když přijdou jen na kafíčko a popovídají si třeba o nákupech v Kauflandu, je to pro ně důležité. Když pak přijdou domů, není jim tak smutno.

Máte otevřeno každodenně?
Ano, od půl druhé do čtyř. Dnes je to tak, že děti jsou zaměstnané, vnoučata také a nemají na své rodiče a prarodiče dost času. Je to pochopitelné. Od toho tu klub je, aby lidé byli se svými vrstevníky. To je jeho nejdůležitější úkol.

Milada Karbusová (72 let)
- V čele klubu je šest let
- Povoláním byla ekonomka, než šla do důchodu, otevřela si obchod se smíšeným zbožím v Kovářské
- Děti má dvě, čtyři vnoučata a jedno pravnouče
- Baví ji fotografování a zpívání.
- Je členkou sboru Jirkovských seniorek

Jak se u vás mohou senioři zabavit?
Máme to rozdělené do několika aktivit. V pondělí se tu schází pěvecký sbor Jirkovské seniorky, který je součástí klubu. V úterý máme hlavní program, kdy se věnujeme zdravotním, přírodopisným nebo zeměpisným přednáškám. Výhodou je, že máme veškerou promítací a ozvučovací techniku, takže když lidé obrázky z cest vidí, víc je to zajímá. Dostanou se takto do míst, kam by se už nikdy nepodívali. Kromě toho si v úterý zveme hudební skupiny. Třeba začátečníky ze základní umělecké školy, kteří se potřebují otrkat. Bývá to zajímavé pro nás i pro ně.

První úterý v měsíci máme navíc trénink paměti místo přednášek. Lektorka si připraví kvízy a doplňovačky a zábavnou formou si procvičujeme paměť. Dále tu máme kroužky na procvičení jemné motoriky. Třeba pleteme košíky z pedigu, malujeme kamínky štěstí a korálkujeme. Máme lektorku, která nás učí. I já jsem si zpočátku říkala, že to nikdy nemůžu dokázat, ale postupně se to člověk naučí a pak je nadšený, co vše je ještě schopen vytvořit.

Některé vaše výrobky jdou i na charitu. Asi vás naplňuje, když se můžete na jednu stranu věnovat tvoření a výrobky pak ještě dobře poslouží?
Dbáme na to, abychom vyvíjeli nějakou charitu a aby naši senioři viděli, jak jsou ještě potřební. Účastníme se pravidelně jirkovských charitativních trhů, kde prodáváme naše výrobky a utržíme třeba i 11 tisíc. Jdou pak na konkrétní postižené děti z Jirkova. Líbí se mi, že přispějeme našim, nejde to neznámo kam.

Pokud jde o různé kroužky a lekce, je pro členy povinné, aby docházeli alespoň na některé?
Nikdo se tu nemusí se zúčastňovat ničeho. Jsme klub aktivních seniorů a dáváme s klubovým výborem, který mi velice pomáhá v nelehké práci, k dispozici program. I když si lidé přijdou jen popovídat, má to svůj účel oproti seniorům, kteří sedí jen doma u seriálů a jsou otrávení. Velice oceňuji, když třeba přijde dcera, přivede maminku, že je doma smutná a myslí, že by jí udělalo dobře, kdyby se zapojila do kolektivu. Zájem dětí o rodiče je velice potěšující, než když jsou ponecháni na pospas, nikdo si jich nevšímá a mají pocit, že jsou neužiteční.

Máte nějaká společná posezení?
Díky tomu, že máme svoje harmonikáře, pořádáme hudební odpoledne, kdy se sesedneme, uděláme občerstvení, dáme si džus, i víno, pivo, v zimě grog. Vše za lidové ceny, aby se tu všichni cítili dobře. Vytvoříme příjemnou atmosféru a zpívá se při harmonikách. Lidé se zapojí, zapomenou na svoje problémy. Hlavně ty zdravotní. Rozzáří se a to vše je účel našeho snažení.

Jitka Kůsová Valevská. Podle sochy Dech anděla stvořila na přání města i cenu pro význačné osobnosti.
Dech anděla. Můj první velký boj byla socha pro Klášterec

Na zahradě máte posilovnu a místo pro hru kuželek, takže se určitě věnujete i pohybu. Co vše nabízíte?
Cvičíme dvakrát v týdnu. Máme venkovní posilovnu, ale také balony, karimatky a cvičíme na židlích. Nejde o nic náročného, pohyb považuji za velmi důležitý, i když jde třeba o protahování. Jednou dvakrát za měsíc chodíme také na procházky do okolí. Třeba do Otvic nebo na Červený Hrádek. Jdeme, povídáme a někde pak zakotvíme v hospůdce.

Podnikáte třeba i delší výlety?
Ano, dvakrát do roka. Výlety jsou důležité v tom, že naši senioři se už těžko sami někam vypraví. Odvezeme je na místo a oni jsou nadšení z toho, že něco vidí. Je to pro ně vytržení z běžné reality. Máme i odpolední výlety, jezdíme po okolí. Byli jsme například na Jezeří. Jedna členka mi dojemně řekla „Já bydlím v Jirkově 85 let a poprvé jsem na Jezeří.“ To má člověk až slzy v očích, že jsou lidé šťastní, protože se ještě někam dostali.

Jezdíte spolu i na dovolené?
Ano, chystáme se v září na Slapskou přehradu do Sedlčan. Vždy jedeme někam jinam. Jezdíval jeden autobus, ale protože byl velký zájem, loni už jsem udělala dva běhy, byli jsme v Jizerských horách. Bylo to náročné na organizaci, ale povedlo se - bylo 72 lidí. Letos už nás jede devadesát, opět dva turnusy, i když jsem se loni zařekla že už nikdy. I tam jsme aktivní. Lidem připravíme program, ráno máme před domem rozcvičky v duchu dovolených s ROH. Lidé to mají rádi. Večer máme třeba hudební program, zpíváme při harmonice, jindy trénink paměti, zábavné kvízy, luštíme. Máme sportovní olympiádu, hrajeme si na velké sportovce.

Hrajeme si, házíme kroužky jako malé děti, ale to k tomu patří. Je spousta legrace a večer máme vyhlášení vítězů s medailemi. Je to dovolená, která moc nestojí, hlavně jde o tu legraci. Nacvičíme nějaké recese, loni jsme byli za havajské tanečnice a tanečníky, oblékli jsme kostýmy. Tančili jsme a bezvadně se bavili.

Dikobrazům v chomutovském zooparku se narodila mláďata
Dikobrazům se narodila mláďata, ostny varovně chrastí i na chovatele

Kolik máte členů klubu a kolik se sem ještě vejde?
185. Pro mě je výhoda, že nechodí všichni najednou, protože by se sem nevešli. Jsou lidi, kteří chodí jen na kroužky, jiní přijdou na kafíčko. Při hlavních činnostech ale, kdy se dělají přednášky, bývá sedmdesát lidí a pomalu se nevejdeme. Začala jsem proto s městem řešit, že potřebujeme rozšířit prostory. Využít by se dala půda.

Vedete klub, chystáte program, výlety. Žádný honorář za to nemáte, přitom to musí být spousta práce. Zdá se ale, že vás to baví…
Baví, určitě mě to naplňuje, jinak bych to nemohla dělat. Zatím z toho mám radost, a to z toho důvodu, že vidím zpětnou vazbu. Nedělám to zbytečně. Za sebe můžu říct, že i mně ten klub a lidé kolem pomohli. Měla jsem tři roky těžce nemocného muže a potřebovala se odreagovat. Vždy jsem se nabila v klubu, abych mohla fungovat doma a skloubit to vše dohromady. Muž mě v tom podporoval. Loni v září zemřel a i to, že jsem měla práci v klubu, mi pomohlo dostat se z nejhoršího období. Lidé vás podrží. Ne že by vás litovali, ale brali to, snažili se mě rozptýlit. Byla jsem strašně ráda, že mám práci, kterou dělám a překonala jsem celé to období.

Nejspíš máte vnoučátka, máte na ně při tom vytížení dost času?
Vnoučata mám čtyři. Dvě jsou dospělá: 30 a 28 let a dvě menší: 12 a 10. Mám i pravnučku, šla teď do školy. Moc času na ně nemám, ale děti bydlí v Chomutově, přijedou občas, a ptají se „Mami, budeš doma?“ Protože jsem věčně v klubu a zařizuji. Stýkám se s rodinou, ráda je vidím, a když je třeba pohlídat menší vnoučátka, pohlídám. To ano. Ale určitě nejsem typická hlídací babička. Rodina to tak bere, jsou rádi, že dělám to, co dělám.

Golfové hřiště v Chomutově nebude. Ilustrační foto.
Golfové hřiště škrtnuto. Na Pražských polích má vzniknout druhé Bezručovo údolí