Před pětašedesáti lety si řekli své ano a vstoupili do manželského života. Manželé Kopečtí to spolu vydrželi neuvěřitelných pětašedesát let a úsměv na tváři je neopouští ani dnes.

Seznámili se díky společným příbuzným. „Poznali jsme se v Praze u mé tety a manželova strýce, kteří žili spolu," prozradila dnes už devětaosmdesátiletá Libuše Kopecká. „To už je tak dávno, že už si to snad ani není možné," skáče jí do řeči téměř devadesátiletý manžel Vladimír. „Ty jsi tam přišel ještě jako voják a chtěl jsi jít do kina, tak jsi požádal mně," vzpomíná paní Libuše.

Své ano si manželé Kopečtí řekli 24.4. 1948Po roční známosti pak 24. dubna 1948 nadobro spojili své životy v Třebívlicích. Libuše Krásová Kopecká v té době pracovala jako dámská krejčová a její manžel se vrátil do civilu. O tři roky později se stěhovali do Chomutova. „Byl jsem vyučený číšník, ale nikdy jsem to nedělal. Pak jsem našel výzvu na brigádu na šachtě. V dole Šverma jsem se stal horníkem," vzpomíná pan Vladimír. Paní Kopecká pracovala dál jako krejčová.

V Chomutově si nakonec pořídili rodinný domek, kde vychovali dva syny. Ti již bohužel nežijí. „To byly nejhorší okamžiky v našem životě," říkají svorně manželé Kopečtí. „Já dostala zrychlenou arytmii srdce a už mě nevyléčili," svěřuje se s následky tragické smrti svého syna paní Libuše. První syn se v čtyřiapadesáti letech zabil v autě a ten druhý podlehl v šedesáti své nemoci. „Musíme brát život tak, jak běží," říká dnes pan Vladimír.

Oba synové však po sobě zanechali velmi milé a vstřícné nevěsty a pět vnoučátek, které dodnes dělají manželům Kopeckým radost. Právě díky nim se dnes již těší z dalších čtyř pravnoučat.

Manželé Kopečtí žijí od 31. srpna 2011 v jirkovském Domově pro seniory, kde jsou velmi spokojení a kam za nimi pravidelně dochází příbuzní. Paní Kopecká navštěvuje některé kluby. Její manžel má raději své pohodlí a raději polehává. „Ve svém věku už na to mám nárok," říká s úsměvem na tváři.