Kdo někdy nezatoužil po dlouhých „prázdninách“ a toulkách po světě? Jen si něco našetřit, dát v práci výpověď a sebrat odvahu zvládnout zdánlivě nezvládnutelné. Jako Mája Šnajdrová z Chomutova, která do toho šla se svou kamarádkou Ájou Mahlejovou.

Během deseti měsíců procestovaly Asii, Austrálii, Nový Zéland a zdolaly legendární Pacific Crest Trail, který se táhne od Mexika přes Spojené státy americké po Kanadu. Závěr patřil zimní Aljašce. Cestovaly co nejlevněji, což znamená, že odložily veškeré pohodlí. Když nešly nebo neletěly, stopovaly. Spaly pod stanem a dveře do obydlí jim otevírala hra na ukulele. „Když jsme šli přes Mohavskou poušť, tak nám šlo o život,“ přiznala v rozhovoru.

Západy slunce s tóny ukulele

Jak se stalo, že jste se rozhodla vyrazit do světa a na tak dlouho?
Učila jsem na soukromé škole a měla to moc ráda. Snažila jsem se tam ale něco změnit, což moc nešlo. Cítila jsem, že jestli se to neposune, musím se posunout já. Zlomilo se to ve mně, když jsem si zranila kotník a celé prázdniny nemohla fungovat. Nemohla jsem jít do hor, všechny plány ztroskotaly. Byla jsem frustrovaná a říkala si, že to takhle nejde, chtěla jsem se vydat na cestu. Nakonec z toho vznikla takhle dlouhá cesta.

Kde to začalo?
Začaly jsme v Číně. Byly jsme tam mimo sezónu, jako na většině dalších míst, což mělo tu výhodu, že jsme měly vše levnější a potkávaly méně turistů. Bylo to více o místních lidech. Někdy jsme ale bojovaly s počasím. Na čínské zdi jsme třeba měly kolem mínus dvaceti stupňů, ale zase jsme dva dny nepotkaly člověka, což bylo krásné. Pak jsme cestovaly po Thajsku a Vietnamu. Protože tam byl nejlevnější let přes Filipíny, zastavily jsme se i tam. To byl velký zážitek, protože jsme měly touhu navštívit co nejopuštěnější ostrov. To se povedlo, i když opuštěný byl asi až moc.

Jak to?
Dostaly jsme se tam po dlouhém čekání na loď, která pak spolu s námi vezla i kozy. Byly jsme ale hrozně naivní. Neměly jsme žádné zásoby, jen banánový chléb a čtyři nudlové polévky. Nevím, jak jsme si představovaly, že přežijeme. Našly jsme si krásný palmový hájek, roztáhly hamaky a připadaly si jako robinsonky. To bylo super. Večer jsme viděly, že na nás někdo kouká, to nás vyděsilo. Byli to místní, kteří nás odvedli k nim. Docela jsme se bály.

Vzdušná vyhlídka v Australských kaňonech

Tam přišlo ke slovu ukulele, náš nejlepší parťák na cestách. Začaly jsme zpívat a hrát, protože jsme při pohledu na nádherný oceán a vycházející hvězdy neodolaly. V tu chvíli si kolem nás posedala několikagenerační rodina a bylo jedno, že neznáme stejnou řeč. Od té chvíle si nás babička „adoptovala“, ráno na nás čekala káva, vajíčko a k obědu talíř rýže a krab. Bylo to rodinné a příjemné přijetí. Vše způsobila hudba a otevřenost z obou stran. Zůstaly jsme několik dní.

Asi je výhodou něco takového umět, když se člověk vypraví na cestu, která má stát co nejméně. Poděkovat je pěkné, ale přinést něco lidem navrch je víc.
Děkuju, že jste to řekla, i my to tak vnímaly. Byla to ta nejlepší věc, jak někomu poděkovat. Také když jsme se cítily pod psa, zazpívaly jsme si, zahrály a bylo to lepší.

Chcete si přečíst víc? Celý rozhovor najdete v Týdeníku Chomutovsko, který si ještě stále můžete koupit na stáncích. Další čerstvé číslo s novými tématy vyjde zase v úterý.