Podle Petra Bakaláře by jeho knížka neměla chybět v knihovničce nikomu. „Když bude nejhůř, budete vědět, co dělat,“ vzkazuje autor.

Jak vás napadlo napsat knížku o „posledních věcech“?
Inspirovalo mě několik příběhů lidí, kteří jsou staří a rádi by umřeli. Ale nevědí, jak na to. Systém jim to nedovolí, zároveň se toho pochopitelně bojí, je to přece jenom krok do neznáma. Narazil jsem na několik zahraničních vědeckých knih k tomuto tématu. A řekl si, že něco takového v češtině by bylo potřebné taky. Kromě jiného by to mohlo i uspíšit debatu o legalizaci eutanazie u nás, která je podle mě nanejvýš potřebná.

Komu je Morana určena?
Rozhodně ne mladým lidem, kteří třeba kvůli rozchodu impulzivně chtějí skočit pod vlak. Ostatně na obálce upozorňuji, že kniha není prodejná nikomu pod 40 let. Je tu pro lidi, kteří jsou smrtelně nemocní a život už jim přináší jen utrpení. Jsou tu i psychologické úkoly, pomocí kterých si adept na dobrovolný odchod ze života může vyjasnit, jestli to myslí skutečně vážně.

Virus HIV/AIDS, ilustrační foto.
Lidí nakažených HIV letos v kraji přibylo. Pohlavním nemocem kraluje kapavka

Pustit si plyn, oběsit se nebo zastřelit, to ale přece lidé znají…
To jsou bohužel nejběžnější metody. Před nimi varuji, jsou bolestivé a traumatické a nejsou stoprocentně spolehlivé. Ohrožují nejen člověka, který může přežít jako úplný invalida, ale i ostatní. Kniha popisuje méně nebo zcela bezbolestné, bezpečné a důstojné metody. Farmakologické, ale i jiné.

Říká se, že ačkoli je u nás eutanazie nelegální, de facto tu probíhá.
Předně, nevyléčitelně nemocný člověk může odmítnout výživu. To se občas děje, ale není to pro každého. Ano, eutanazie v ČR probíhá i pokoutně. Odhadem tu dojde až k pěti tisícům „divokých“ eutanazií ročně. Těm, co o to požádají, pomáhají i doktoři. Je to ale nelegální, lékař se tím vystavuje značnému riziku. A není to tak účinné, utrpení je zbytečně dlouhé. Existují spolehlivější farmaka, ale doktor za současné situace musí podat jiné, horší, legálně dostupné.

Byl za „divokou“ eutanazii u nás někdo trestně stíhaný?
Nenarazil jsem na nikoho. Teď se nebavíme o kauzách typu heparinového vraha. V zahraničí k tomu v minulosti došlo, skončilo to ale podmínkou, když už. Známý je případ, kdy se při hurikánu Katrina v USA ocitla jedna nemocnice bez proudu. U pacientů plicního oddělení na přístrojích bylo jasné, že se kvůli tomu udusí. Lékařka jim dala radši injekci, aby je zachránila před zdlouhavou smrtí. Byla žalována, ale nakonec ji osvobodili.

Břehule říční si v čerstvých kolmých stěnách budují až metr hluboké hnízdní nory zakončené komůrkou, vystlanou trávou a peřím. V pískovně ve Vysočanech jich jsou stovky.
Těžaři ve Vysočanech chrání ohrožené břehule. Tvoří jim stěny

Někteří lidé už bývají ve stádiu, kdy si sami k smrti nepomůžou. Vy v knize radíte i v tom, jak jim můžou být nápomocní bližní. Nehrozí jim ale stíhání?
Musí se to udělat chytře. Neuchovávat žádnou elektronickou stopu, například vyhledáváním manuálů na dobrou smrt na internetu, domlouvání se pomocí e-mailů nebo sms zpráv a podobně. Jde o věc svědomí, které může mít člověk čisté, když pomohl bližnímu uskutečnit jeho přání, na které už neměl sílu. Je ale užitečné, když po sobě člověk, kterému dopomůžete k sebevraždě, nechá dopis nebo i video, že to skutečně chtěl udělat, a udělal to sám.

V Evropě jsou už státy, kde je eutanazie legální, že?
Nejliberálnější je Nizozemsko, nabízí to také v Belgii nebo ve Švýcarsku. Lidé, kteří jsou smrtelně nemocní, tam k tomu potřebují dva lékařské posudky. Eutanazii, většinou podáním roztoku s barbituráty, pak provede lékař přímo u pacienta doma. Je to věc, která pro občany těch států není nijak zpoplatněna.

Můžou v těch zemích umožnit eutanazii také cizincům?
Pouze Švýcarsko má na to zvláštní zákon. Existuje zde několik organizací jako Dignitas nebo Exit International. Pacient musí prokázat, že je smrtelně nemocný. Potom může přijet sám nebo s blízkými a lékař mu podá potřebný roztok. Stojí to ovšem až 7000 eur. Přesto si myslím, že to už využili i někteří Češi.

Ilustrační foto.
Zákaz zrušen! Návštěvy už mohou za blízkými do chomutovské nemocnice

Jaký názor máte na hospice, které nevyléčitelně nemocným odlehčují?
Paliativní péče lidem ulehčí, někdy je dokonce utiší do bezvědomí. Někteří lidé ale nechtějí být „ležáci“, nechtějí si pokazit aktivní život takovým koncem. Pokud jde o dospělé lidi se spoustou životních zkušeností, proč jim v tom bránit a vnucovat postoj typu - musíte tu být, i když se vám to nelíbí?

Kdo patří mezi největší odpůrce eutanazie?
Zejména křesťané, z politických stran tedy KDU-ČSL.

Jsou na politické scéně známky, že k legalizaci eutanazie v ČR v dohledné době může dojít?
Pro by podle mých informací byli Piráti, ANO i SPD. Myslím si, že jde o názor řady voličů. Pro eutanazii jsou nejen liberálové a nonkonformní intelektuálové jako já, ale i řada obyčejných lidí z ulice. Hlavně ti, kteří mají zkušenost s umíráním někoho blízkého.

Jak to měli s eutanazií naši předci?
Třeba ve starověkém Řecku byla sebevražda z vlastní vůle běžná. Kdo chtěl, dostal bolehlav. A okolí to nechápalo jako nějakou jeho prohru. To spíš jako hrdinství.

Měl by mít vaši knížku v knihovně každý?
Podle mě lidem zajistí klid. Podobně jako když jsou pojištění nebo mají doma hasicí přístroj. Když bude nejhůř, vědí, co dělat.

Ilustrační fotografie.
Lovci z Dánska se na Mezihoří nevrátí, „safari“ ale pojede dál

Nedávno jste se z Prahy přistěhoval na Litoměřicko. Co vás sem zaválo?
Váš kraj mi přijde omamně krásný. Příchylnost k němu datuji už do doby, když jsem jako desetiletý poprvé viděl Pány kluky. V severních Čechách jsem později měl dvě přítelkyně, za kterými jsem z Prahy jezdil na kole. Tyto cesty mi zůstaly, i když ty ženy z mého života zmizely.

A loni jste se tu usadil v chatce v jedné zahrádkářské kolonii. Nebyl to pro velkoměstského intelektuála příliš radikální krok?
Když jsem vyrůstal, byl jsem přesvědčený, že neexistuje život mimo Prahu. Teď si myslím pravý opak. Je mi padesát, možná je čas na to začít žít někde v ústraní. Ale mám to zatím tak, že obracím list, neuzavírám celou knihu. Buď tu skutečně dožiju, nebo se jen občerstvím a do města se vrátím. Každopádně je pro mě chataření, zahrada, stavění dřevníku nebo topení v kamnech objev nového a psychicky zdravějšího světa.

Petr Bakalář
Narodil se 1970 v Praze.
Vystudoval psychologii, napsal řadu společenskovědních publikací.
Rozruch vzbudily zejména jeho tituly Tabu v sociálních vědách a Psychologie Romů.
Jeho zatím poslední knihou je loni vydaná Morana, příručka pro trpící.
Živí se překlady a jako učitel angličtiny na volné noze.
Loni se přestěhoval do zahrádkářské kolonie na Litoměřicku.