Maringotka je dnes to jediné, co zbylo po slavném cirkusu Kludský, kterým se inspiroval spisovatel Eduard Bass, když psal svůj román Cirkus Humberto. Město Jirkov ji před půl rokem vložilo do péče Restaurátorského ateliéru Bárta, který sídlí v Hořicích v Podkrkonoší. Odtud se vrátila v krémovém provedení a luxusně vybavená.
play_fill
„Bylo to půl roku života a, řekněme, velmi dobrodružné práce,“ shrnul restaurátor Tomáš Bárta, který se tak ve své práci posunul zase o notný kus dál. „Během restaurování to není ani tak o hmotném světě. Já říkám, že tam s námi Karel Kludský byl a celou dobu si to hlídal, proto to uvnitř vypadá, jak to vypadá. Proto se tak věci povedly,“ je přesvědčený.
Salonní vůz bude veřejnosti představený 12. července v 16 hodin. Návštěvníky čeká proslov starostky města, hostů a také vystoupení kouzelníka. Další program se bude odehrávat na náměstí Dr. E. Beneše, kde se lidé mohou těšit na Petru Černockou, Coffebreak a Čardáš Klaunů. Dnem bude provázet moderátor Vojtěch Šilhan. Svůj um předvedou také žonglérky na chůdách, maskoti a klauni. Na místě bude fotokoutek i stánky s občerstvením.
play_fill
Karel Kludský mladší a jeho salonní vůz
Michal Bečvář (publicista a znalec místní historie)
V roce 1926 předal Karel Kludský starší (1864–1927) vedení svého cirkusu svým dvěma nejstarším žijícím synům: tehdy 35letému Karlovi (1891–1967) a o dva roky mladšímu Rudolfovi (1893–1960). Rodinný cirkus právě tehdy vkročil do období své závratné popularity, jež měla trvat dalších šest sedm let, a to již předtím byl s přestávkou ve válečných letech zaručenou značkou manéžové zábavy. Cirkus Kludský totiž již od počátku století zvala na svá prostranství malá i velká města nejen v Čechách, ale i v „domácím“ Rakousku, sousedním Německu, v Itálii, a samozřejmě byl obdivován v oblastech českým cirkusům dávno zaslíbených: v zemích Balkánu čili v Jugoslávském království, Bulharsku a Rumunsku.
Od roku 1926 si již cirkus mohl dovolit zaměstnat na tři stovky lidí pečujících nejen o zvířata a jejich drezúru, ale zajištujících také chod podniku, a pořídit si až osm set zvířat mnoha druhů: nejvíce koní, ale i lvů, tygrů a zejména stádo čtyřiadvaceti slonů prezentující legendární drezúru vedenou přímo direktorem Karlem Kludským mladším. Na štace již cirkus nevyrážel po vlastní ose, ale po železnici, vlakem s až 90 vagony naloženými zvěřincem, plachtami a kůly tentů (stanů) ke stavbě tří manéží pro deset tisíc diváků a maringotkami pro zázemí personálu. Výchozí stanicí jim bylo nádraží v Jirkově, kde měli Kludští od roku 1920 domovské právo.
Nebyli by to světští, kdyby nechtěli dát na odiv lesk slávy rodinného podniku ještě více. A tak k rodinné a podnikové vile v Jirkově, k níž náležely rozsáhlé pozemky, na nichž měla zvířata zajištěno zimování, se rozhodli pořídit si direktorské maringotky, salonní vozy. Karel Kludský mladší se ve vzpomínkách zpracovaných spisovatelem Václavem Cibulou upíná k roku 1926, tehdy si prý bratři Kludští maringotky pořídili. Jenže právě v Karlově voze restaurátoři v roce 2023 nalezli zanechané štítky řemeslníků potvrzující, že vůz byl dokončen až na podzim roku 1929.
Jisté je, komu Kludští výrobu salonních vozů zadali. V Čechách to v roce 1926 ani 1929 nikdo neuměl, ojedinělí tuzemští výrobci byli schopni dodat pouze celodřevěné, nanejvýše dvouprostorové maringotky na loukoťových kolech, bez vytápění a vodovodu. Jenže Kludští chtěli vozy prestižní, srovnatelné třeba s vagonem prezidenta Masaryka. Chtěli vozy luxusně zařízené a přebohatě zdobené. Bratři proto vozy objednali u firmy Buschbaum působící v německém Hannoveru. Ta vyrobila skvosty s pěti místnostmi včetně koupelny, vozy vybavené centrálním topením a rozvodem studené vody a výsuvnou prosklenou verandou.
Bratři Kludští si však symbolu výjimečnosti a úspěchu dlouho neužili. Československé turné roku 1933 bylo ztrátové, protože dozvuky hospodářské krize zatížily obecenstvo všech cirkusů, a v lednu 1934 se cirkus ocitl v centru občanských nepokojů v Rakousku. Vyhrocená finanční situace a nepřátelsky naladěné publikum přinutily oba direktory menažerii rozprodat, cirkus rozpustit a vrátit se se skrovným zbytkem zvěřince a hrstkou věrného personálu do Jirkova. Cirkus již nikdy neobnovili.
Rudolfův vůz byl údajně prodán krátce po zániku cirkusu v roce 1934, jenže není známo, jaký byl jeho osud. Avšak kdyby si vůz Rudolf ponechal, beztak by zřejmě podlehl zkáze při bombardování Vídně, kam se Rudolf s rodinou v roce 1943 z Jirkova s vidinou obnovení cirkusu přestěhoval. Vozy obou bratrů proto nelze porovnat. Je však pravděpodobné, že byly identické. Srovnání také stěžuje skutečnost, že firma Buschbaum přišla při spojeneckém bombardování na konci války o všechno včetně archivu. Odpovídající výkresy ani podobné vozy však nejsou ani v německých technických muzeích. To potvrzuje, že salonní vozy Kludských byly unikátní konstrukce, v celosvětovém měřítku jedinečné.
Po odchodu bratrovy rodiny do Vídně zůstali Karel Kludský mladší s manželkou Elsou ve vile ve Vinařické ulici sami. Tam je zastihl konec války, peripetie poválečné přečkali jen stěží, protože byli zvyklí komunikovat spíše německy, zastání naštěstí měli u odbojáře Karla Šnýdra, jehož přes válku ukrývali.
V roce 1954 byl ve vile Kludských umístěn prapor pohraničního vojska. To už Karel s Elsou žili v domku u vinařické návsi, kam je jirkovští funkcionáři z kraje 50. let vystěhovali. Do Vinařic se přesunuli se salonním vozem zapřaženým za traktorem. Přidělená chaloupka po odsunutých Němcích nevyhovovala ani jednomu. V salonním voze, odstaveném na vinařické zahradě, oba nadále žili, jen Elsa využívala venkovní, letní kuchyně při domku.
Karel dokonce kvůli tomu, že by se musel vzdát bydlení v maringotce, odmítl nabídku spřízněných světských pracovat ve státním cirkusu i nabídku z pražské zoologické zahrady, aby se stal inspektorem pavilonu šelem. A tak vyslyšel povinnosti umístěnky a nastoupil do dělnické profese na jirkovské pile a poté, již v důchodu, tam vysedával ve směnách na vrátnici.
V nadějné polovině šedesátých let se nejslavnější tuzemský cirkusový umělec znovu objevil v médiích. Stála za tím rozhlasová soutěž mezi dvěma městy. Jedním z úkolů totiž bylo do pořadu v přímém přenosu přivést slavného obyvatele svého města. A tak se Karel Kludský po přemlouvání Zdeňkem Glückseligem, motorem tehdejšího kulturního dění v Jirkově, ocitl na pódiu kulturního domu v Nových Ervěnicích. A vyprávěl… Na dvorek ve Vinařicích začali zajíždět novináři a filmaři – roku 1967 byl do kin uveden krátkometrážní, 25minutový snímek pod názvem Cirkus Kludský – a po takřka deseti letech ve spolupráci s redaktorem Václavem Cibulou Karel dokončil své paměti Život v manéži. Už nemocného velkého direktora jmenoval ministr kultury v roce 1966 zasloužilým umělcem. Zarámované čestné ocenění si Karel pověsil mezi ostatní obrázky do letní kuchyně. Rok nato, 29. listopadu 1967, Karel Kludský zemřel a byl pohřben do rodinné hrobky v Jirkově ke svým rodičům.
play_fill
Po Kludském zbyly frak s cylindrem, maringotka a dluhy. Manželka Elsa zemřela o sedm let později, v dubnu 1974. Poté z maringotky zmizela část mobiliáře, např. lustr, pohovka… V roce 1977 byl dle ústních zdrojů prodej vozu zprostředkován Václavu Kočkovi, na konci 60. let organizátorovi Matějské pouti, ale maringotku Kočka nepřevezl do Prahy, nýbrž do Plzně. Co se poté s vozem dělo, není jasné. Až v roce 1980 ji koupil Jan Štefan, nikoliv však od Kočků, ale od Berousků, od další slavné cirkusové rodiny, která si v té době sahala na dno svých existenčních možností. To již měli Berouskové maringotku odstavenou na parkovišti v Praze-Braníku. Odtamtud ji pan Štefan nechal traktorem převézt na svoji zahradu na pokraji Prahy, u ruzyňské železniční stanice. Vůz byl údajně v dezolátním stavu, s dírami v trupu, se zkroucenými rámy okýnek a shnilou konstrukcí. Jen nábytek zůstal takřka nedotčený a ani po půl století neztratil lesk.
Maringotka na zahradě rychle zarostla dřevinami, ale pan Štefan se pustil do jejích oprav s cílem přednostně ji odprodeji nabídnout státnímu cirkusu Kludský. Vůz natřel suříkovou barvou, střechu potáhl asfaltovým papírem, doplnil vypadaná skla, nechal vyrobit chybějící ozdoby na novobarokním nábytku, ovšem jen dle svých představ. Plány k prodeji vozu však vzaly za své, neboť pan Štefan se odhodlal do něj natrvalo nastěhovat. A tak musel upravit koupelnu, prorazit podlahu a zasadit do ní splachovací záchod. Kuchyňskou linku nahradil novou, sektorovou. A když jednu zimu prasklo teplovodní potrubí a zmrzlá voda potrhala podlahu, obyvatel vozu opravil spoušť pomocí dřevotřískové desky. Na návětrné straně maringotky pro jistotu umístil stříšku z vlnitého laminátu.
Na přelomu století – nejprve v roce 1998 v pořadu České televize Lapidárium: Příběh maringotky – si Štefanových aktivit všimla veřejnoprávní i komerční média. Zlepšovatel a vynálezce, muž devatera řemesel, ale především podivín se stal vděčným námětem odpočinkových reportáží a s ním si jako kulisa zahrál v televizi opakovaně i salonní vůz Karla Kludského. Naposledy v Receptáři Přemka Podlahy v roce 2006 v reportáži o originálních pastích na myši.
Na počátku 90. let se neúnavný Zdeněk Glückselig zasazoval o vybudování pocty Karlu Kludskému v Jirkově a navrhoval ve vile vybudovat muzeum menažerie a cirkusu. K zajištění exponátů hodlal využít svých známých z cirkusového a varietního prostředí i místních sběratelů. A jeho snem bylo vrátit do parku ředitelský salonní vůz. Jenže vila, kterou do roku 1985 využívala zvláštní škola a po ní socialističtí pionýři s domovem dětí a mládeže, byla přisouzena blízké škole ve Studentské ulici, jejíž kapacita na tehdejší příval žáků nestačila. Nevyšel však ani druhý pokus o zřízení muzea. Psal se rok 2005 a město hledalo pro vilu nové využití. Po rozhovoru s režisérem seriálu Lidé v manéži Břetislavem Rychlíkem hrstka aktivistů oprášila někdejší Glückseligův nápad, a tak jeden z nich, Michal Bečvář, vzápětí vyslyšel radu historika cirkusového umění a původního majitele rozsáhlé sbírky českého i světového cirkusu Antonína Hančla a oslovil Národní muzeum v Praze, které svého zástupce do Jirkova ihned vyslalo.
Nadšení PhDr. Hanuše Jordana z někdejšího sídla Kludských a okolního parku bylo neskrývané. Za několik dní dokonce vypracoval ideové zaměření expozice Muzea Karla Kludského a českého cirkusu v Jirkově, které mělo být zpřístupněno již v květnu roku 2006 (!). Pro celostátní expozici cirkusového umění, pro kterou v té době hledalo stálé sídlo, se vila Národnímu muzeu zamlouvala jako nejvhodnější právě pro spojení s Kludskými, ovšem za podmínek splnění řady smluvních, bezpečnostních a technických opatření, která by originální exponáty ochránila. Avšak Jirkov tehdy jedinečné příležitosti k vybudování důstojného muzea Karla Kludského nevyužil, přestože našel podporu v asociaci akrobatů a cirkusových umělců nebo u historiků cirkusového umění. Z již rozjetého vlaku však Národní muzeum nevystoupilo, spolu s jirkovským aktivistou čekalo na vhodnou příležitost a zároveň se nepřestalo zajímat o maringotku a pokoušelo se ji získat do své sbírky. Avšak nebylo ochotno přistoupit na přemrštěné kompenzační požadavky pana Štefana, majitele salonního vozu.
Obrat ve Štefanově uvažování nastal na konci léta roku 2019. Musel urychleně ustoupit developerům, kteří na pozemcích zahrnujících i Štefanovu zahradu hodlali uskutečnit své záměry. Pan Štefan tak doslova zoufale oslovil nejen Národní muzeum, ale i jirkovskou radnici, zda by salonní vůz od něho neodkoupily. Národní muzeum vědělo, že zdlouhavost procesu vyjednávání z jeho strany situaci okamžitě nevyřeší, a tak se iniciativy chopil Jirkov. 4. září 2019 navštívili zástupci města pana Štefana a jeho maringotku. Po její prohlídce okamžitě naplánovali, jak ji vrátit do Jirkova a nechat ji uvést do původního stavu. Především se následně radnici podařilo rapidně snížit kupní cenu maringotky na 600 tisíc korun, a jakmile byl zastupiteli 23. října 2019 její nákup schválen, v polovině listopadu přicestovala do Jirkova a umístěna byla prozatímně na manipulační ploše Dopravního podniku Chomutova a Jirkova.
Radnice také ihned započala proces vedoucí k restaurátorskému průzkumu a stanovení ceny rekonstrukce, avšak v březnu roku 2020 v Česku naplno propukla pandemie covidu-19 a ta zbrzdila snahu salonní vůz co nejdříve v plné kráse představit veřejnosti. Proto teprve na konci podzimu 2022 byla ve výběrovém řízení vybrána firma Restaurátorské ateliéry Bárta z Hořic v Podkrkonoší a ta salonní vůz Kludských později převezla k restaurování do svých prostor. Na podzim roku 2022 započala také vyjednávání o podobě a parametrech proskleného přístřešku, který by měl restaurovaný vůz v dalších desetiletích chránit.
