Miloš Dempír je člověkem, kterého naprosto naplňuje práce spojená s památkami. Dokonce natolik, že jednu ohroženou koupil, aby ji obnovil a zpřístupnil ji lidem. „Polovinu života žiji po krásných objektech – hradech a zámcích, které potřebují pomoct. Mým snem bylo jednu takovou památku zachránit,“ vysvětlil. Ačkoli je rodilý Brňák a jako kastelán působí ve východních Čechách, našel si cestu na sever, kde ho uchvátil zchátralý zámek Poláky u Nechranické přehrady. Nadšený je i přírodou a místními lidmi. „Je to trochu jiný svět, než na pomezí Čech a Moravy, hrozně se mi tu ale líbí. Stále existují předsudky, že je v Krušných horách zničená příroda, ve skutečnosti je tu nádherná krajina plná výhledů, krásné památky a hlavně tu potkávám skvělé lidi. Jdu tedy do kraje, který chci poznat,“ dodal.

Miloš Dempír

Po ukončení studií Vyšší odborné školy správy kulturních památek působil jako správce zámku v Branné v Jeseníkách. Potom pracoval jako vedoucí expozice na zámku v Častolovicích a zástupce kastelánky na zámku v Mníšku pod Brdy. Posledních 13 let je kastelánem na hradě Svojanov. Je mu 40 let. Kromě památek má rád také veterány. Vlastní dva.

Pocházíte z Brna, kastelánem jste na východočeském hradě Svojanově. Jak jste přišel k zámku na severu Čech?
Zhruba dva roky jsem hledal nějaký památkový objekt, který bych mohl zachránit. Když jsem narazil na inzerát se zámkem Poláky, hned mě oslovil. Takhle nádherně zachovalý zámek, i když je zpustlý, to bylo bezkonkurenční. Jedinou překážkou pro mě byla tří set kilometrová vzdálenost, což ale není nepřekonatelné. Nejde o konec světa a člověk si zvykne. Původně barokní zámek dostal současnou novobarokní podobu díky manželům Hrbáčkovým, kteří sem přišli za první republiky od Uherského Hradiště. Tomu říkám osud, protože moje rodina pochází z Kroměřížska, což je v sousedství. Historie se opakuje.

Jaké to je vlastnit zámek, ale za okolností, kdy ho musíte kompletně obnovit a sehnat na to desítky milionů korun?
Svým způsobem je to pro mě splněný sen. Je to trochu radost, trochu starost, převažuje ale to pozitivní. Nešel jsem do neznáma. Renovovali jsme třináct let hrad Svojanov a všechny činnosti, které budou probíhat tady, jsme tam realizovali. Získával jsem granty, dotace a doufám, že tyto zkušenosti budu moct zúročit. Abych si splnil sen, prodal jsem, co mi patřilo předtím, a pořídil si tento zámek.

Prozradíte, co jste mu obětoval?
Byt v Brně.

Přibližte, jaké máte se zámkem záměry?
Chtěl bych, aby byl zámek přístupný lidem. Aby to bylo místo otevřené, kde by si mohli prohlédnout zajímavou expozici. Po prarodičích a praprarodičích vlastním sbírku vybavení z období první republiky: nábytek, porcelán. Byl by to základ a samozřejmě ho rozšíříme o různé zápůjčky. Dovedu si představit, že prostory budou nádherné, protože jak vidíme, zámek je krásně zdobený, což je výsledek poslední přestavby v roce 1928. Chtěl bych, aby to bylo příjemné místo pro odpočinek s nějakou kavárničkou. Prostě příjemný kout.

Kdy by mohl být zámek kompletně obnovený a kdy otevřený veřejnosti?
Za čtyři roky bychom zámek mohli začít představovat, zřejmě už bude zabezpečený, ale určitě nebude opravený. Budeme tu moct dělat kulturní vystoupení. Možná za takových patnáct let řekneme, že je z větší části po rekonstrukci. Předběžný odhad nákladů máme zhruba 30 milionů korun.

Na čem teď musíte pracovat v první řadě?
Řešili jsme hlavně vilu, teď střechu zámku a zajištění statiky a stropů, což je v tuto chvíli nejdůležitější. Krovy jsou hodně narušené. Jakmile budeme mít toto hotové, troufnu si říct, že je zámek je zajištěný a můžeme budovat finální podobu.

Počítáte s tím, že se jedná o projekt na celý život?
Určitě, ano. Nešel jsem do toho s tím, že bych měl za rok za dva zámek opravený, ani s tím, že bych ho chtěl přestavovat ke komerčním účelům. Mým záměrem bylo zachránit památkový objekt a zachovat v něm co nejvíce památkových hodnot, abychom ho potom mohli prezentovat lidem.

Chcete tu po dokončení žít?
Chci. Už se opravuje správcovská budova a do budoucna, až se opraví zámek, mám představu, že bych mohl žít v přízemí hlavní zámecké budovy a patro by mělo být přístupné pro návštěvníky.

Je tu hodně práce, celé měsíce jste vyklízeli, káceli, probíhají opravy. Jak často sem jezdíte?
Jednou za dva týdny, trávím tu veškerý volný čas.

Dá se to srovnat s ježděním na chatu? Jen trochu větší?
Přesně tak, člověk jezdí jakoby na chalupu. Je to změna prostředí, úplně jiná práce a možnost budovat něco od začátku. Vyčistím si tu hlavu od běžných starostí.

Dá se na zámku spát a pobývat?
Je to hodně spartánské, ale dá. Mám proud, vodu, takové ty základní životní věci: matraci, stůl a tašku s věcmi (smích).

Máte děti, rodinu? Musíte řešit, jak to skloubit?
Mám přítelkyni, děti nemáme, takže je to jednodušší. Přítelkyně sem jezdí se mnou a myšlenku podporuje. Zámeckou stavbu jsme hledali společně a nakonec po různých peripetiích padla volba na Poláky. Mám z toho radost, protože zámek je nádherný. Jak zámek, tak i vila se dochovaly v ohromném stavu, jsou tam původní podlahy, dveře, okna, kování, kliky, prostě je to až neuvěřitelné, že se ty prvky po desetiletích nezájmu zachovaly. Navíc musím říct, že tu máme i bezva sousedy. Pomáhají nám, jsou strašně moc fajn a musím říct, že jsem v podstatě nikdy nežil v tak přátelském prostředí.

Jsou i mezi brigádníky, kteří pomáhají se zámkem? Je to jejich jádro?
Brigádníci jsou z celé republiky. Jsou tu lidé, které jsem neznal, sami sem začali jezdit, spousta z nich se věnuje urbexu, takže tuto památku znají, protože sem jezdili v uvozovkách načerno. Základ brigádníků jsou tito lidé a k nim se přidávají další, protože brigády zveřejňujeme na facebooku. Jsem strašně překvapený, že se v dnešní době najdou takovíto lidé, ochotní bez nároků na odměnu přijet, pomoct a udělat tu kus práce. Mezi ně se zapojují samozřejmě i místní lidé.

Zajímaly vás památky od dětství? Děti zrovna nejsou nadšení posluchači dlouhých výkladů a chození po zámcích a hradech.
Bavily mě od dětství, věděl jsem, že chci pracovat někde na hradě na zámku. Možná mě na tom uchvacoval ten pohádkový svět, i když v životě je to potom úplně jiné, člověk řeší spíše problémy a je to samozřejmě práce.

Co říkala na váš záměr pustit se do záchrany zámku vaše rodina a přátelé? Odrazovali vás nebo podporovali?
Myslím, že se s tím zezačátku trochu sžívali, spíš to vnímali jako bláznivý sen. Ale já jsem si v tomhle šel vždy svou cestou. Člověk si problémy nemůže připouštět předem, protože pak by nedokázal nic. Samozřejmě vím, že to bude strašně složité a bude to trvat dlouho, ale je to takový smysl života. Kdybych měl peníze a koupil hotový opravený zámek, tak z toho nebudu mít tu radost, protože co s tím? Jen to provozovat nebo tam žít? Není k tomu ta přidaná hodnota, kdy k tomu můžete přidat kus svého ducha.

Máte už podrobně nastudovanou historii zámku?
Zpracováváme stavebně historický průzkum, jeho součástí je bádání v archivech, kde by se měly zjistit naprosté podrobnosti o jeho historii. Dodnes nikdo nic takového o tomto místě nevzniklo.

Připravujete si základ, díky kterému je pak možné připravit cokoli: knihu, expozici?
Určitě, chtěl bych. Chtěl bych také historii regionu prezentovat v některých prostorách, protože je tu spousta zaniklých vesnic a zámků. Překvapil mě třeba zámek v Prunéřově, který už neexistuje, ale vizuálně byl velice podobný tomuto. V okolí je spousta opuštěných zámků, které by také potřebovaly pomoc, třeba Vintířov. Myslím si, že právě to by si zasloužilo připomenout, že jeden zámek se opravuje a další v sousedních Pětipsech, ale spousta jiných zámků v okolí pořád na opravu čeká.