Jak mor, tak Covid-19 mají společný původ, podobnou trasu mělo i šíření těchto dvou nemocí. Na rozdíl od dneška ale naši předci o tehdejší epidemii neměli znepokojující zprávy 24 hodin denně. Přesto byl jejich strach z moru velikánský. „To, co jsme zažili letos na jaře s koronavirem, byl slabý odvar toho, čím žilo ve středověku i raném novověku město, když do něj přišel mor,“ popisuje Filip Hrbek, historik působící v Ústí a žijící v Litoměřicích.
Co si lidé mysleli, když se v Evropě v polovině 14. století objevil mor?
Prakticky jen to, že se po zhruba 600 letech vrátil. Pořád se o něm tušilo sotva víc než to, co psala bible: že je to boží trest za to, jak se chovají lidé. Přesto už během raného novověku nad náboženstvím začalo převládat lékařství vycházející z Hippokrata, Galéna a později Fracastora. Psali, že mor tu je, protože se zkazil vzduch. A z něj člověk může vdechnout semínka této nemoci.
Filip Hrbek
Třiatřicetiletý historik Filip Hrbek se už skoro dekádu věnuje dějinám moru v českých zemích. Působí jako pedagog na ústecké Univerzitě J. E. Purkyně a také jako radní za ODS v Litoměřicích, kde žije. O paralelách karanténních opatření proti moru v raném novověku a těch dnešních proti koronaviru měl v květnu přednášet na univerzitě v USA, v srpnu na mezinárodním kongresu evropských historiků v Polsku. Akce ale kvůli aktuální epidemiologické situaci zrušili.
Dnes jezdí odběrová sanita se zdravotníky ve „skafandrech“ k lidem s podezřením na Covid-19 někdy až domů. Diagnostikovali tehdy nemocné morem podobně, vizitací doma, když nebylo ještě tolik špitálů?
Moroví lékaři skutečně sami chodili k nemocným v těžkém koženém plášti a s ochranou obličeje. Vypadala jako zobák velkého ptáka. Byla naplněna aromatickými bylinami a vonnými oleji, lékař skrze ně dýchal podle své představy vyčištěný vzduch. Vlastně to vypadalo trochu jako některé dnešní respirátory připomínající tvar kachního zobáku. Lékaři nemocné vyšetřovali ukazovátkem, protože už tušili, že je to nakažlivé. Moc efektivní jejich obrana ale nebyla. Jak už dnes víme, mor se totiž nejvíce přenášel blechami. Plášť neměl žádný spodek, infikované blechy mohly lékaři naskákat na nohy a pokousat ho. Nemocným se radilo „čistit“ vzduch, což se praktikovalo v celých nakažených městech, zapalovali velké ohně v kovových koších. Nebo se střílelo z ručnic i děl, kouř byl považován za očistný.
Zmínil jste podobu historické lékařské pomůcky s dnešním respirátorem. Jaké další věci pojí epidemii moru s tou koronavirovou?
Podle posledních genetických výzkumů víme, že obě dvě nemoci pocházejí přibližně z oblasti středozápadní Číny. Obě infekce se na člověka přenesly z původního hostitele, zvířete. Mor sice tehdy rozšířili válečníci, a ne turisti, ale i cesta tehdejší pandemie do Evropy byla podobná jako dnes: přes Itálii a další přístavní státy. Teď stejně jako tehdy přišly české země na řadu později, protože dodnes stojíme mimo ty největší komunikační a obchodní osy.
Dnes se nakažení uzavírají do izolace. Bylo to zvykem také v boji s morem?
Karanténa vznikla už ve 14. století. Ta původní byla ale na 40 dní a týkala se nikoli jen jednotlivce, ale v nejextrémnější podobě i celých měst, kde se vyskytl mor. Když se potvrdil větší počet nakažených, strážní měli uzavřít hradby. Uzavření města skončilo, když se zmiňovaných 40 dní neobjevil už žádný nakažený. Pokud je mi známo, nejdéle byla česká obec uzavřena 535 dní. No a v samotných městech se uzavíraly celé domácnosti tam, kde nákaza propukla.
Jak disciplinovaní byli dřív lidé, když nesměli vycházet ven?
Máme doklady, že to porušovali. Tresty byly zejména peněžní. To bolelo nejvíc, když všechno zdražovalo kvůli obří inflaci, která karanténu města provázela. Podobně svévolně se ale někdy chovala i tehdejší vedení samospráv, když v některých případech radní radši postupně povolali čtyři lékaře, než konečně uznali, že u nich mor prostě je a musí tak jejich obec zavřít, ale i zrušit pro tehdejší ekonomiku zásadní trhy, taneční zábavy, zavřít hospody, městské lázně i školy. Problém byl ovšem se zavřením kostelů. Představitelé církve říkali, že víra, modlení a mše jsou jediné věci, které proti moru můžou pomoct, nebo přinejmenším nemoc a karanténu lidem ulehčit.
Bouřili se lidé proti omezením souvisejícím s epidemií?
Žádné vzpoury nepamatujeme, lidé měli velký strach. To, co jsme zažili letos na jaře s koronavirem, byl slabý odvar toho, čím žilo ve středověku i raném novověku město, když do něj přišel mor. Ten měl až 90procentní smrtnost, nakažení mnohdy umírali během pár dní.
Jak v uzavřeném městě řešili zásobování?
Městská rada, ale i jednotlivci shromáždili, co mohli. Když se všechno snědlo, radní posílali prosebné dopisy do Prahy a žádali panovníka o zanechání zásob někde před hradbami, aby měšťané nezemřeli hlady. To máme doloženo například ze Žatce. I takovéto prosebné psaní stejně jako další korespondence z nakaženého města podléhalo přísné dezinfekci. Adresáti ho očistili octem a protáhli kouřem s bylinami, než se odvážili ho otevřít.
Léčili se někde nemocní morem?
Speciální morové špitály se během novověku zřizovaly spíš na západ nebo jih od nás. V Itálii byla poprvé v souvislosti s morem zaváděna hygienická opatření vzhledem k tomu, že tam situace byla zdaleka nejhorší. A to kvůli množství lidí i zažitým způsobům chování.
Dnes o epidemii koronaviru nonstop zpravují média. Jak to bylo dřív?
Ve středověku ani raném novověku o něčem takovém na každodenní bázi ještě vůbec nemůžeme mluvit. Občas se tiskly letáky, které se snažily šokovat, že přišel mor, že střela boží zasáhla město. Nebo naopak letáky věcně informující o nařízeních radních. Ale i letáky satirické, utahující si z bezradných lékařů. Jakýmsi hlavním médiem byla ovšem kazatelna.
Co duchovní lidem říkali?
Mor odmítali uznat jako nakažlivou nemoc, tím by byla zpochybněna všemohoucnost Boha. Protestovali třeba proti původem italské zásadě majetnějších lidí v době moru: Uteč rychle, daleko a zůstaň tam co nejdéle. Tou se mimochodem řídily i panovnické dvory. Duchovní apelovali na to, ať jsou lidé solidární. Uprchlíci před morem ostatně často přispívali k šíření epidemie, nějakou tu blechu, nebo rovnou krysu mohli vézt v zavazadlech s sebou.
close
info
Zdroj: archiv Filipa Hrbka
zoom_in
Přispěl mor k posílení moci státu nad lidmi?
Můžeme mluvit o tom, že protiepidemiologická opatření raného novověku byla hodně i nástrojem disciplinace obyvatel. Jejich strach z moru uvolnil větší pole správní moci. Věřili, že město, později i stát ví, co má dělat, a nastaví správně pravidla tak, aby pomohla. Ostatně ve starověkém Římě také nastupoval diktátor, když byla válka. Když se ohlédneme, problém byl potom vždy s tím, jak se po uplynutí krize zase vrátit k běžnému režimu.
Potýkání středověkých, ale i raně novověkých lidí s morem, jak je líčíte, zní jako dějiny marnosti. Kdy lidem konečně svitlo, co je mor a jak s ním zatočit?
Nám se to tak teď může zdát. Ale vycházeli prostě z tehdejších poznatků a vědeckých nástrojů. O bakterii způsobující mor se lidé díky pořádnému mikroskopu dozvěděli až v 19. století. Je velmi pravděpodobné, že podobnou otázku vznese někdo ohledně našeho boje s koronavirem za 150 let. S morem se mimochodem dodnes můžeme potkat v jihovýchodní Asii, i když s poněkud zmutovanou verzí. Pokud se neléčí, má pořád dost vysokou smrtnost. Vyskakují dýměje, zčerná kůže. Jakmile se ale nasadí antibiotika, není s moderním morem příliš velký problém.
S tou nemocí máme spojeny morové sloupy, jsou u nás v Česku takřka na každém rohu. Zůstane něco takového po koronakrizi?
Lidé dřív kvůli moru stavěli nejen sloupy, ale i celé kostely. Například litoměřický kostel sv. Václava. Z důvodu ochrany, nebo jako dík, že se epidemie městu vyhnula. Ale pozor, z pohledu našich předků nešlo primárně o estetický, ale funkční prvek v jejich komunikaci s Bohem. Vyloženě jako umění to vnímáme trochu mylně až my. V současnosti nevidím, že by boj s koronavirem vedl ke vzniku podobných věcí. I proto, že v Čechách stejně jako ve velké části celého světa chybí lidem víra. Možná se dočkáme nanejvýš nějakých pomníků pozemským hrdinům. Třeba vynálezci první, nebo nejúspěšnější vakcíny.
