Kadaňští uctili památku obětem komunistického režimu. Na třech místech slavnostně odhalili pamětní desky, které budou připomínat osobní statečnost lidí, pro něž se svoboda stala životním krédem.

První z desek byla umístěna na budovu kulturního zařízení Orfeum. Volba to není náhodná. Právě tady totiž probíhaly v padesátých letech politické procesy, v nichž byla nespravedlivě odsouzena řada občanů z Kadaňska.

V pořadí druhá byla odhalena deska v areálu františkánského kláštera Čtrnácti svatých Pomocníků. Ta připomíná zdejší pobyt českobudějovického biskupa Josefa Hloucha, který byl do Kadaně v roce 1952 eskortován ze své domovské diecéze. Důvod nuceného stěhování byl prostý. Biskup Hlouch byl tehdejšími mocipány vyhodnocen jako nebezpečný třídní nepřítel a jako takový musí být neustále pod dozorem Státní bezpečnosti. Kadaňský klášter byl pouze prvním z míst jeho budoucí nucené internace. O dvě desetiletí později, 10. června, umírá Josef Hlouch na následky brutálního výslechu.

Třetí pamětní deska byla instalována na děkanském kostele Povýšení svatého Kříže na hlavním náměstí. Je připomínkou a oslavou Jana Nepomuka Štikara, který v Kadani působil v letech 1950 až 1960. Tento čestný kněz, soustavně perzekvovaný komunistickým režimem, byl účinnou útěchou nejen svým farníkům, ale i všem dalším, stíhaným totalitní zvůlí.

„Lágr byl lepší než cela. Poloviční svoboda"

Ladislav Krejza. V roce 1957 byl odsouzen k patnáctiletému žaláři za velezradu. Na vlastní kůži prožil krutost komunistického režimu a poznal jeho pravou nelidskou tvář. Přes všechny křivdy a příkoří ale necítí zášť. Jak sám říká, v nenávisti se žít nedá.

Jste první velezrádce, kterého znám. Co jste provedl?

Napsal jsem s přáteli dokument, ve kterém stálo, jak by to u nás mělo vypadat.

Toť vše?

Ano. Za to jsem dostal patnáct let natvrdo. Moji rodiče se proti rozsudku odvolali, tak mi byl trest snížen na deset. Za tři roky mi soudruzi dali amnestii.

Kolik vám v té době bylo let?

Mladíček, 23. Život jsem měl před sebou, namísto toho jsem putoval do uranových dolů na Příbramsko. Při té bídě, zaplaťpánbůh.

Omlouvám se, asi jsem se přeslechl…

Vůbec ne. Lágr byl poloviční svoboda. Zůstat někde v cele, to byl konec. A kdybyste viděl tu společnost. Elita národa. Opravdu. Doktoři, profesoři, armádní špičky, spisovatelé a mezi nimi já. Byla to škola života.

Krása i prokletí Orfea z Kadaně

Historik Petr Hlaváček poskytl Deníku dobovou fotografii Weihnertovy kavárny Jeho historie nesahá do dávné středověké minulosti, v královském městě je doslova „benjamínkem". I přes svůj relativně mladý věk ale zažilo mnohé a nesmazatelně se zapsalo do místních kronik.

Své jméno dostalo kadaňské Orfeum po největším hudebníkovi řecké mytologie. Jeho vznik se datuje ke konci 19. století a původně se jednalo o zahradní restauraci. Od roku 1910 zde byl provozován biograf. V roce 1923 byla postavena dnešní budova, která pak sloužila jako divadlo, kino i přednáškový sál. Součástí komplexu byla i secesní Weihnertova kavárna, oblíbené místo zdejších intelektuálů, umělců i milenců. Po roce 1948 byl název „Orfeum" změněn na „Moskva". Na počátku 50. let minulého století je budova svědkem ohavných událostí. Právě tady se pod dozorem komunistického Státního soudu konaly zinscenované procesy, v nichž padlo mnoho nespravedlivých ortelů včetně jednoho rozsudku smrti.

V současné době slouží Orfeum jako sál pro koncerty, taneční zábavy a zázemí tady našli také místní ochotníci.