Dlouhé hodiny strávené v nevlídném prostředí nemocnice, ztráta volného času i svobody. Osmačtyřicetiletý Vladimír T. z Kadaně trpí vážným onemocněním ledvin, které vyžaduje soustavnou a častou léčbu v nemocnici. Teď ale dostal šanci vést pohodlnější život. Získal „umělou ledvinu“, dialyzační přístroj pro domácí použití.

Ledviny zradily Vladimíra už v mládí, kdy prodělal akutní zánět a absolvoval dvě transplantace. Jeho tělo ale nové orgány nepřijalo a proto mu nezbylo nic jiného, než dvanáct let docházet pravidelně do nemocnice na dialýzu. „Nejhorší byla ta ztráta času. Třikrát týdně jsem musel čtyři až pět hodin strávit v dialyzačním středisku,“ vzpomíná.

Kromě osobního nepohodlí ho začala léčba navíc omezovat i v pracovním životě. „Ze začátku jsem měl možnost pracovat na noční směny, časem to ale přestalo být možné a denní docházku narušovaly právě návštěvy nemocnice,“ pokračuje pacient.

Kadaňan se proto rozhodl zariskovat a pořídil si domů „umělou ledvinu“, tedy hemodialyzační přístroj pro domácí použití. „Toužil jsem po té svobodě, že bych nemusel už nikam jezdit,“ říká Vladimír. Přístroj mu zapůjčilo sice soukromé středisko, ale protože domácí terapie začaly hradit pojišťovny, nemusel nic platit.

Panu Vladimírovi změnila umělá ledvina život

Vladimír T. se zařízením na automatické čištění krve.  foto: archiv Vladimíra T.

Jak ale přiznává, začátky domácí léčby nebyly zrovna medové. Musel nejen projít tréninkem pod dozorem sestřiček a lékařů, ale hlavně musel překonat vlastní strach. „Měl jsem neskutečné obavy z napichování jehel, s tím vám nikdo doma nemůže pomoci. Ale musel jsem to dát,“ popisuje muž.

Umělá ledvina změnila Vladimírovi život. Do nemocnice dochází už jen jednou za měsíc na kontrolu. „Udělal jsem si středisko z pokoje pro hosty,“ usmívá se. Technické záležitosti nemusí řešit, umělá ledvina si všechno zařídí sama. Sama si vyrábí dialyzační roztok, po každém použití se vyčistí a samozřejmě hlídá během terapie zdravotní stav a bezpečnost pacienta.

Naději na pohodlnější život mají i vážně nemocní. „V současné době má zařízení doma osm pacientů, ale nic nebrání tomu, aby ho získali i další, “ vypočítává Michaela Ságová, ředitelka dialyzačního střediska Fresenius NephroCare. „Stačí k tomu mít jen základní technické vybavení – přístup k vodě a elektřině a jistou dávku zodpovědnosti,“ uzavírá optimisticky lékařka.