Když se na kulturní scéně objevil Chomutovský výtvarný salon, byl jako závan čerstvého vzduchu. Do Sklepení osudu v Revoluční ulici přinesl nejnovější díla malířů, grafiků, sochařů a fotografů z regionu. Každý z pěti ročníků, které se dosud v Chomutově odehrály, do detailu ladí jejich duchovní otec Josef Šporgy. „V mysli na každém z nich dělám celoročně,“ prozradil. Sám je známý krušnohorský sochař a grafik. Rozhovor s ním se tedy točil nejen kolem salonu, ale i jeho vlastní tvorby.

Salon letos pořádáte už popáté. Pozměnil jste něco?

První, to byla taková divočina, vznikl za krátký čas. Hlavně jsem si ověřil, že o něj mají výtvarníci zájem, bez nich by to nebylo. Stále se drží jádro z prvního ročníku, tehdy nás bylo dvanáct. Pokaždé se snažím přitáhnout aspoň jednoho hosta mimo region, což se daří ob rok. Letos je to grafik a malíř Jiří Hanuš, který je z Prahy a přivezl nádhernou práci mezottintu (tónovaná rytina, pozn. red.) Každý ročník se snažím zvýšit standard. Přidávám k výstavě další akce: hudbu, autorské čtení, abych lidi dostal do podzemí vícekrát. Teď to byl koncert kapely Copacaband, při dernisáži 31. května koncert Lukáše Pilnaje a 7. června tam bude Chomutovská literární kavárna s otevřenou scénou autorského čtení. Chtěl bych přitáhnout další lidi, další sběratele. Náš úkol je naučit elitu města sbírat díla výtvarníků z regionu.

Tahle myšlenka zaznívá od prvního ročníku. Daří se ji naplňovat?

Zatím jsme každý rok prodali o jedno dílo víc. Loni jich bylo sedm, teď bylo po vernisáži zamluveno osm věcí. Dan Černý prodal čtyři své fotky Karla Kryla, je to vlastně archiválie. Sám jsem na ně čekal 25 let. Poslední koncert Karla Kryla byl v Chomutově, já udělal rozhovor a Dan nafotil fotky. Dále je tam jeden koupený obraz od Davida Jasného a úspěch měly tři mé grafiky s Václavem Havlem. Jsou zamluvené. Mám radost, nepočítal jsem s tím, že si někdo doma pověsí Václava Havla. Doufám ale, že salon pracuje celý rok, lidé mohou vidět díla našich autorů ve virtuální galerii a spojit se s nimi.

Co lidé, kteří možná na salonu nikdy nebyli, od něj mohou očekávat?

Pravidla salonu, která hájím a držím, jsou, že každý může vystavit jedno až tři díla, důležité ale je, aby byla úplně nová a volná. Nesmí to být zakázka, kterou po salonu někomu dodají, nic z půdy, ze sbírky. Je to prezentace toho, jak současní výtvarníci v salonu pracují. Mají tu výhodu, že nejsou omezení materiálem, formátem ani tématem. Mohou vytvořit cokoli svého, mají na to rok. Konec je vždy strhující. Kdo si všiml, Honza Nebeský noc před výstavou tiskl dvě grafiky, takže byl linoryt mokrý, sušil ho u kamen a ten pak svítil ještě mokrou barvou. Tím se kdysi salony vyznačovaly. Sezvala se elita, lidi si tam šli zahrát, zazpívat, pofilozofovat a umělci přinesli obrazy ještě mokré od barev s vírou, že je mecenáš koupí. My tuto myšlenku přejali a Honza Nebeský ji do písmene naplňuje. Člověk, který přijde, může očekávat nejnovější volnou práci výtvarníků z regionu. Což si myslím, že je to nejlepší, co můžou koupit.

Přejdeme k vám. Čím se teď nejvíc zabýváte vy, jakožto sochař a grafik?

Od června do září budu po sympoziích. Když to dobře dopadne, absolvuji jich osm.

Chcete si přečíst víc? Celý rozhovor najdete v Týdeníku Chomutovsko, který si ještě stále můžete koupit na stáncích. Další čerstvé číslo s novými tématy vyjde zase v úterý.