Nestává se každý den, aby město dědilo po některém ze svých obyvatel. Kateřina Szernovská ale nejspíš měla k Jirkovu vřelý vztah, když mu odkázala vše, co jí zbylo. A nebylo toho málo: družstevní byt a penzijní připojištění, na kterém je více než milion korun.

"Byli jsme hodně překvapení už jen tím, že městu zanechala byt a poté ještě přišly tyhle peníze," přiblížila místostarostka Dana Jurštaková. „Hned jsme ale věděli, že je využijeme tak, aby nesly jméno paní Kateřiny,“ dodala.

Stařenka, bohužel, ve své závěti nenaznačila, jak by peníze mohly být využity. Zástupci města se ale shodli, že by bylo škoda rozpustit je v rozpočtu. Jako lepší variantu viděli možnost, že by šly peníze do sféry, která dárkyni zajímala. Proto se dali do pátrání o její minulosti.

Pracovníkům ze sociálního odboru se podařilo zjistit, že Kateřina Szernovská žila v Jirkově od roku 1986, kam se přestěhovala dva roky poté, co zesnul její manžel. Do té doby s ním žila ve více než 130 kilometrů vzdálených Dnešicích na Plzeňsku. Co ji přimělo přestěhovat se tak daleko, dnes nikdo netuší. Neměla žádné děti. Nedochovalo se také nic, co by vypovídalo o zájmech ženy. „Kdyby měla ráda pejsky, uvažovali bychom třeba o útulku. Nebo kdybychom věděli, jestli chodila do sboru, na procházky, na výstavy… Peníze bychom využili tak, jak by s nimi asi ráda naložila ona," vysvětluje místostarostka.

Protože se dá předpokládát, že si žena Jirkov oblíbila, a protože duši měst tvoří kultura, Jirkovští se zaobírají myšlenkou nasměrovat dědictví právě do této sféry. Využít by se mohlo při budování nového infocentra, kde vznikne i muzeum, při opravách synagogy či opravě domu číslo 2 pod zámkem Červený Hrádek. Že se jedná o odkaz Kateřiny Szernovské bude připomínat tabulka.

Kateřina Szernovská zesnula před rokem ve věku 89 let. Jirkovští měli v plánu její ostatky uložit do rodinné hrobky. "Z lidského hlediska jsme chtěli, aby byla vedle manžela a rodiny," uvedl vedoucí sociálního odboru Karel Bernt s tím, že ale neuspěli v místě původního bydliště, ani na jirkovském hřbitově. Město tedy nakonec ženě pronajalo místo na epitafní loučce na jirkovském hřbitově na dobu třiceti let. Nechalo také vyrobit žulovou pamětní desku.