Kliknutím zvětšíteNejdříve založila facebookovou stránku, přes kterou je možné darovat dětské oblečení a další potřebné věci, zároveň ale aktivně propojovala dárce s potřebnými a nedávno otevřela charitativní obchod v centru Jirkova. Bylo to s pomocí dobrovolnic a její rodiny. Vše dělá při práci a zdarma ve svém volném čase.
Při jaké příležitosti ve vás uzrálo rozhodnutí, že si přiberete takto velký úkol?
Vždy jsem dělala sbírky pro Klokánek a podobně, navíc jsem vystudovala pedagogickou školu a vyrůstala jsem jen s maminkou. Peněz jsme moc neměly. Táta jednou alimenty poslal, jindy ne. Pak brzy zemřel. Nebylo u nás samozřejmé, že bychom měly plnou lednici, na každý den jogurt nebo šunku ke svačině jako jiné děti. Ale rozhodně jsme vždy měly co jíst, protože mamča měla ke své práci třeba i dvě brigády, abychom my jako děti měly „bezstarostný“ život. Nápad ve mně uzrál, když byl v době koronaviru úplný lockdown, vše bylo zavřené a lidé přes facebook sháněli, jestli někdo nemá doma třeba punčošky, legíny a podobně. A já měla plnou skříň věcí po mně i po synovi. Jak jsem nechodila do práce a vymýšlela, co bych, zrodila se myšlenka a já založila facebookovou skupinu Darujeme - Jirkov, Chomutov a okolí, kde lidé mohli nabízet, co nevyužijí. Řekla jsem si, že stejně většina z nás nechce věci prodávat za desetikoruny, protože nás nebaví je přeměřovat a ještě je někam vozit. Tím to začalo.
Její věhlas rychle stoupl. Překvapilo vás to?
Je pravda, že první dva tisíce členů naběhly hrozně rychle, dnes jich máme kolem 4700. Žádosti schvaluji denně.
Jitka Houdková
Vystudovala Střední pedagogickou školu v Mostě, je jí 41 let. Pracuje jako obchodní zástupkyně. Má desetiletého syna, kterého vychovává se svou životní partnerkou.
Co nejčastěji lidé poptávají?
Původně to bylo dětské oblečení, což stále přetrvává, protože děti rychle rostou. Nejdříve bylo vše založené na výměně a darech, od chvíle, kdy jsme založili transparentní účet, kam mohou dárci posílat příspěvky, také nakupujeme další potřebné věci. Hodně žádané je kojenecké mléko a jednorázové pleny. Na to lidem fakt nezbývá.
Jak se liší situace dnešních nemajetných rodin oproti tomu, co jste sama zažila v dětství?
Rozdíl je v tom, že moje máma dělala vše, co bylo v jejích silách. Myslím si, že řada dnešních rodin neumí hospodařit. Opravdu. Neřekla bych, že by ti lidé měli až tak málo peněz. Ale jakmile dostanou sociální dávky nebo výplatu, většinu utratí a pak nemají dva týdny co jíst. Těch, co peníze opravdu nemají, je strašně málo.
Určitě k nim patří například onkologicky nemocná maminka s dvěma malými dětmi, které pomáháte s bydlením a dalšími naprosto zásadními věcmi. Jak jste se s ní setkali?
Původně si přišla do malého skladu věcí, který jsem měla v jedné z mateřských školek, pro aktovku pro syna. Bylo vidět, že není zdravá, přitom jí nebylo ani třicet let. Později mě oslovila, když jí vyhodil majitel bytu, protože nezaplatila nájem. To bylo loni v září. Sehnala si jiný pronájem v Ervěnicích, ale neměla ho čím vybavit, protože odešla jen s pár igelitkami. Se svými dětmi – šestiletým chlapečkem a čtyřletou holčičkou - je skutečně sama, její maminka zemřela, tátu nezná a se sourozenci se nestýká. Přítel ji opustil, když se dozvěděla, že je nemocná. Řekl jí, že má jinou partnerku. Ve svém stavu neměla žádné síly situaci řešit. Strašlivě zhubla, byla vystresovaná. V tu chvíli začal náš každodenní styk, protože když jsem to probrala s kolegyní, kamarádkou Radkou Petrlíkovou, řekly jsme si, že to tak nemůžeme nechat. Máma měla zavedený port do ruky, protože chodila na chemoterapii, přitom bydlela v bytě plném štěnic a švábů. Potřebovala být v klidu, mít čisto, a také mít co jíst, protože jejich nejčastějším jídlem byly čínské polévky. Její i dětí. V tu chvíli měla schválen invalidní důchod sice třetího stupně, ale vypočítali jí jen 5900 korun. Důvody neznám, nejspíš hrálo roli, že byla na dvou mateřských a jestli předtím pracovala, asi to nebylo dlouho. Ona opravdu neměla sílu na to vyběhávat si různé sociální dávky, protože na tom nebyla dobře.
Jak se jí momentálně daří?
Maminku máme pod stálým dohledem. Bydlí v bytě, který jsme koupili jako spolek, takže víme, kde žije a platíme za ní stále nájem. Její zdravotní stav je teď velmi dobrý, ozářky pomohly, ale samozřejmě je ve stálé péči lékařů, protože onemocněla agresivním druhem rakoviny, který se rád vrací.
Jak častý či výjimečný je tohle případ z vašeho pohledu?
Je ojedinělý. Případů, že rodiny nemají co jíst, je ale víc.
Kdo jsou lidé, kterým typicky pomáháte. Jsou to matky samoživitelky? Někdo s nízkou finanční gramotností? Děláte to proto, aby bylo postaráno o jejich děti? Aby nepocítily selhání některého z rodičů?
Přesně! Tohle všechno platí. Ten, komu nejčastěji pomáháme, jsou matky samoživitelky s hodně malými dětmi. Mám tam třeba maminku, která má často nemocného syna. Je s ním kolikrát doma dva týdny z měsíce, tudíž má problémy s prací. Pak jsou to úplné rodiny, máma, táta, děti, ale pracuje jen jeden z nich. Máma je většinou na mateřské. Dostanou výplatu, ale jsou schopní nechat v obchodě deset tisíc za blbosti. Kupují bonbóny, brambůrky. Snažíme se to s nimi rozebírat, pracovat s nimi, ale je to hodně těžké.
Nepochybně někdy musíte mít pocit, že je to zbytečné. Co vám dává sílu jít dál?
Je to tak. Mě ale strašně nabíjí to, že jejich děti netrpí. To je nejvíc! Ještě dnes bych brečela, když si vzpomenu na mámu ani ne měsíční holčičky, která byla krmená vodou s cukrem. Nejraději bych na ní zavolala sociálku a dítě jí nechala vzít. Na druhou stranu, když jí dám kojenecké mléko, vím, že má dítě dobrou stravu než si máma přijde říct o další. Ta paní má šest dětí a nikdy nepracovala. Mají stejného otce. Ani ten nepracuje, občas má jen nějakou brigádu.
Máte svou práci, relativně malého syna a starost o vlastní domácnost. Kolik času vám zabírá dobrovolnická činnost?
Pravda je, že jsem v našem obchůdku šest dní v týdnu vždy po práci a po večerech. Naštěstí mi hodně pomáhá moje partnerka, zabezpečí vše, co je doma potřeba. Snažím se, abychom jezdili každou sobotu na rodinné výlety a trávili čas společně.
Jak se stalo, že jste se rozhodli založit spolek a otevřít obchod?
Po odvysílání reportáže na ČT 1, což bylo letos v zimě, se ozvalo opravdu hodně lidí, že by rádi darovali nějaké věci. Můj malý skládek na to ale nestačil. Brouzdala jsem tedy po netu a hledala něco většího, když jsem narazila na inzerát s pěkným prostorem v Kostelní ulici v Jirkově. Tak se zrodil celý nápad, vymyslela jsem si, že otevřeme obchůdek, kde lidé, co toho moc nemají, získají za pár korun věci z druhé ruky. Z utržených peněz hradíme čistě jen nájem, energie a z toho, co zbyde, nakupujeme sunar a pleny pro ty, kdo potřebují. Starám se o to já a dalších sedm dobrovolnic. Žádná z toho nemáme ani korunu, děvčata si maximálně mohou vybrat něco z obchůdku pro rodinu. Některé z nich jsou také na mateřské nebo samoživitelky.
Jak obchod běží? Funguje, jak jste si představovali?
Musím říct, že ano. Samozřejmě lidé toho víc nosí, než kolik toho jde ven. Občas máme stop stav. Pereme, sušíme, třídíme. Lidé docela chodí, mají radost, že koupí za pár korun celkem levné věci a je tam od všeho něco, od hraček, botičky, povlečení, oblečení, knížky. Když přijde babička o berlích a hledá drobné, aby si mohla koupit halenku, dáme jí slevu a těší nás, že má radost. Ovšem máme i smutnější příběh. Přišel za námi pán, kterému před měsícem zemřela žena na rakovinu. Bylo jí 35 let. Zůstal po ní 17měsíční chlapeček a 15letý syn, který však není tohoto tatínka. Usiluje ale o svěření do péče. Práci ve fabrice musel ukončit a jít na mateřskou. O tu má zažádáno, stejně jako o sirotčí důchod pro děti, zatím ale peníze nedostává, takže nezaplatil nájem.
Jak na tom byli s jídlem?
Špatně samozřejmě. Nakupujeme jim kojenecké mléko i potraviny. O jeho situaci jsme ale dali vědět na naší facebookové stránce, takže se podařilo vybrat peníze, díky kterým jsme mu uhradili tři měsíční nájmy, další peníze získal díky dražbě zánovního gauče od jednoho z dárců. Vše máme řádně zúčtované a doložitelné.
5
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
