Vzhlédl se především ve snímku Kickboxer 3, ten vlastně nastartoval jeho kariéru. „Nejdříve jsem chodil na karate, ale to mi přišlo málo kontaktní a pak přišel thajský box,“ vypráví osminásobný mistr světa Jiří Žák.

Jiří Žák (41 let) se věnuje thajskému boxu, který provozuje už více než 25 let. Má za sebou 106 zápasů z toho 83 vyhraných a 23 prohraných. Je  několikanásobný mistr České republiky a osminásobný mistr světa mezi profesionály.

Věnujete se bojovému umění více jak 25 let. Co vás k němu přivedlo, nebo čím vám učarovalo?
Tenkrát v mém věku tady nebylo tolik prostoru a sportů na výběr. Začínal jsem s karate, kam jsem nějakou dobu chodil. Tehdy se hrozně rozjížděla videa, pěkné filmy a podobně. U mě to byl právě film Kickboxer trojka. Bylo mi asi třináct let, když jsem ho viděl poprvé, a zanechal ve mně hrozně veliký zážitek. Když jsem tam viděl, jak hlavní hrdina bojuje a připravuje se na zápas, tak jsem na to musel stále myslet. A najednou zničehonic, předtím jsem k tomu žádné sklony neměl, jsem začal doma dělat kraviny – kopat, chovat se prostě jako bojovník. Začal jsem tedy s karate, ale to nebylo pro mě tak kontaktní, jak jsem potřeboval. No a v patnácti nebo šestnácti letech jsem začal hledat, kde tady vyučují thajský box. Tehdy tady v Chomutově oddíl vznikal, nejdříve hodně se sklony ke kickboxu a pak jsme začali pomaličku z knížek a videí zjišťovat techniky thajského boxu. Svůj první zápas jsem pak měl někdy v šestnácti nebo sedmnácti letech.

Jak dlouho trvá vaše příprava na velké zápasy nebo šampionáty?
Člověk trénuje poměrně neustále a každý den. Když je pak daný termín zápasu, tak se příprava samozřejmě trošičku znásobí. Někdy se stane, že víme o zápase dopředu, víme už i soupeře dopředu a může to být třeba i dva měsíce. Podle toho se pak připravujeme. Na druhou stranu se mi také stalo, že za týden jsem skočil do toho, protože mi zavolali: „Hele, příští týden je turnaj – Jo jasný, jdu do toho.“ Takže je to individuální. Dříve jsem závodil ve váze do 75 kilogramů. Samozřejmě těmi tréninky začne člověk trochu růst, takže dnes jsem zakotvil ve váze do 86 kilogramů.

Jak vypadají vaše tréninky v této nepříjemné koronavirové době?
Bohužel chodím trénovat sám. Je výhoda, že mám prostory, kde se trénuje fajn, takže si sem přijdu a dám si svůj trénink – švihadlo, zahřívačka, nějaká stínovka, pytle a dobrý. Nevadí mi to zatrénovat si sám.

Říkal jste, že se thajskému boxu věnujete více než 25 let. To už fungujete i jako trenér, nebo se stále zdokonalujete jen sám?
Ne ne, teď už opravdu funguji více jako trenér, než zápasník. Máme tady v Chomutově i super členskou základnu, co se našeho klubu týká. Máme téměř sto členů, co k nám chodí. Hodně mě v poslední době překvapilo, že převládá mládež. Bojové umění se začalo dostávat více do podvědomí širší veřejnosti a my tak tady zažíváme boom. Když si vezmu dva nebo tři roky zpět, tak dětí do osmnácti let tolik nebylo a celkově i vůbec zájemců o tento sport. Poslední rok je to opravdu velikánský nárůst. Bohužel se mi stalo i to, že se chtěli lidé hlásit, ale už jsem je musel odmítat, protože prostory máme omezené a nejsou nafukovací.

Může za tím boomem být například i Karlos Vémola, který zápasení hodně proslavil? Navíc narůstá obliba MMA a zápasů pod hlavičkou UFC.
Určitě je super, že bojová umění zviditelnil. Hodně na vzestupu je MMA (smíšená bojová umění), každý to sleduje. Hodně lidí sleduje právě i UFC v televizi, nebo oktagony a různé výzvy bojovníků, takže si myslím, že tohle k tomu hodně přispělo.

Jak vůbec vaše zápasy probíhají? To někde bojujete celý víkend, nebo se prostě soustředíte jen na jeden důležitý duel?
Co dělám já na profesionální úrovni – tak je daný dopředu soupeř a máme mezi sebou jeden zápas. Pak jsou i různé pyramidy, kterých jsem se dříve nazápasil strašně moc. Tam jde o to, že během jednoho večera člověk odboxuje tři zápasy. V roce 2009 jsem šel Souboj titánů v Plzni a tam to bylo hodně pestré, kdy do finále jsem musel porazit tři soupeře, abych vyhrál. První zápas jsme si dali tři kola po třech minutách bez chráničů, prostě řežba. Pak jsem měl půlhodinku na to, abych se dal do kupy a šup a šel jsem do dalšího zápasu. Tam se jelo stejně a jelikož to byla pravidla K1 a skončilo to nerozhodně, tak se nastavuje další extra kolo. To jsem tedy měl za sebou už sedm plných kol. Zase krátká pauza a šlo se do finálového zápasu. Měl jsem tedy za sebou deset kol po třech minutách. Něco jiného je, když se jede jen box, ale tady jsme do sebe kopali, neměli chrániče, takže samozřejmě tělo je zničené, omlácené, ale díky tomu, že člověk má v sobě vyplavený adrenalin, je v bojovém módu, tak to v tu chvíli necítí. O to horší je to druhý den (smích). Dnes, pokud mohu, tak raději jedu jen jeden zápas. Člověk čím je starší, tak hůře regeneruje.

Jaké bylo vaše nejtěžší zranění, které vám bojové umění přineslo?
Zrovna nedávno jedno takové zranění přišlo. Během zápasů, které jsem absolvoval, tak jsem neměl žádná vážnější zranění. To, že člověk má sem tam nějakou tržnou ránu, tak dobrý, to se zašije. To je otázka chviličky, než to sroste a můžete pokračovat dál. No a minulý rok, kdy jsem se připravoval na zápas a na turnaj Souboje titánů, k tomu došlo tady při tréninku, kdy jsme jeli tvrdší výměny. Byla to velikánská souhra náhod, dostal jsem úder loktem z otočky plnou parou přímo do oka. Měl jsem pocit, že mám snad hlavu na dvě půlky. Strašná rána. Skončilo to tak, že jsem měl prasklou nadočnici, měl jsem tam díru centimetr a půl. To mi dalo stopku v další přípravě. Bylo to 7. října 2019, ještě si to přesně pamatuji (úsměv). Až do konce roku jsem pak musel být bez jakéhokoliv kontaktu. A pak ještě z let dávno minulých, kdy jsme při tréninku dělali blbosti a kraviny, tak jsem měl zlomenou klíční kost. To mě tenkrát zastavilo na nějakých rok a půl, když jsem se léčil. Vždycky to vzniklo na tréninku, jak jsem řekl, tak při zápase si člověk odnese nějakou modřinu, tržnou ránu, ale jinak nic hrozného.

Jak dlouho se chcete ještě thajskému boxu věnovat?
Ten sport s každým přibývajícím rokem bolí víc a víc (úsměv). Zvláště ta regenerace, když se člověk opře do přípravy trošku víc, tak je to náročnější a náročnější. Jak jsem říkal, teď mě trošku přibrzdilo zranění, ale nepřibrzdilo mě natolik, abych už do ringu nevlezl. Pořád v sobě cítím bojovníka a pořád mám tu tendenci to zkoušet dál a dál. Takže těžko odpovědět. Ale dokud mě to bude bavit a naplňovat, tak se stále chci porovnávat dejme tomu třeba s tou mladší generací. Také se stává, že vlastně ve 41 letech bojuji s o dvacet let mladším klukem. Je to pak zajímavé porovnání věkové kategorie. Ale pořád pociťuji, že s mladými udržím tempo a naopak dokáži ještě přidat.