Jiří Piramovský: Když na vás kamarád namíří zbraň? Na to nezapomenete

Do starých, téměř zapomenutých bunkrů vrací život, zaplňuje bílá místa vojenské historie. Tím nám společně s jeho přáteli vrací hrdost, mnohdy ztracenou a zapomenutou.

Kdy u vás propukla naplno vášeň pro prvorepubliková vojenská opevnění?
Někdy v 15 letech, kdy jsme s kamarády hltali články v časopisech, jako bylo ABC mladých techniků a přírodovědců. Právě tam jsem poprvé viděl první obrázek pevnosti. Zajímalo mě v souvislosti s ní úplně všechno. Začal jsem pak chodit po pevnostech nejen v okolí Chomutova, ale také v linii na Ohři a jinde v republice. V roce 1998 jsem se přidal ke klukům, kteří založili klub vojenské historie Nord Sever Chomutov. Tím to pro mě začalo. První fotografie, kde stojím u pevnosti, je ale mnohem staršího data. Je z Krkonoš a vznikla v roce 1985.

Pamatujete si okamžik, kdy jste si pořídil první část nějaké výstroje nebo výzbroje, zkrátka něco, co s pevnostmi souvisí?
Zprvu to byly hlavně publikace. I když v devadesátých letech jich tolik nebylo. Pamatuji si, když jsem v devadesátých letech získal přilbu vzor 32, tzv. hříbek. Čistil jsem ji na balkóně, to jsem ještě bydlel u rodičů. To je nezapomenutelná vzpomínka, musel jsem setřít barvu, pak přilbu natřít. Byl to zážitek, myslím, i pro sousedy.

Něco jiného je sbírat výstroj nebo výzbroj, i když i to je náročné na prostor. Sbírání skutečných pevností, to už musí být náročné i na čas a peníze. Kolik bunkrů vlastní Muzeum Československého opevnění z let 1936 1938 Na Kočičáku?
Vlastníme celkem 13 pevností i pozemků. Další máme v pronájmu například v Lounech a okolí. Pracujeme na vlastnických převodech dalších pevností. Nechceme usnout na vavřínech, i když ona je to spíš starost. Pracujeme dál, abychom získali další objekty a podařilo se nám spojit linii nad Chomutovem v jeden celek.

Který bunkr jste si pořídili jako první?
Byl to ten na Kočičáku nad Chomutovem. To je K51/10/A160, který všichni znají. Tvoří páteř našeho muzea. Získali jsme jej od soukromníka.

Válečné veterány připomenou nové knihy i lavička s vlčími máky

Máte rodinu, k tomu koníčka, který vás asi doma často nedrží. Co na to říká vaše manželka?
Žena už od počátku věděla, do čeho jde. Znala můj koníček, i když já ho vnímám spíš jako poslání. Maximálně mě podporuje a pomáhá mi. Je mi velkou oporou. Bez ní by to nešlo, jsem jí za to moc vděčný.

Máte tři děti. Desetiletou dceru a dva chlapce, šest a čtyři roky. Zapojují se do vašich akcí, anebo je s opovržením ignorují tak, jak často dělávají děti rodičů, kteří jsou pro něco zapáleni?
Dcera se mnou jezdí na letní tábory, které pořádáme. Baví jí to a má už dost vědomostí. Čas Na Kočičáku spolu trávíme celá rodina. Synové, manželka i dcera. Jsme stále spolu. Eliminujeme tím počítače, mobily atd. Ne, že by to děti měly zakázané, ale snažíme se je víc dostat ven do přírody.

Renovovat prvorepublikovou pevnost je asi dost složité. Jak těžké je shánět plány, dobové materiály, ale i vybavení, které přesně do konkrétního bunkru patří?
Díky internetu i publikacím je dneska k mání už celkem dost informací. K dispozici jsou plánky, archivy, fotografie. Horší je to s tou vybaveností. Spousta věcí byla zničena nebo přesunuta. Všechno to ale mizí, nenávratně. Dostat bunkr do stavu z roku 1938 je dost náročné.

Než se člověk pustí do renovace vojenského bunkru, musí mít asi hodně načteno, nastudováno. Přesto, bylo něco, co vás během oprav překvapilo, s čím jste nepočítal?
Taková překvapení máme stále. Nejen v rámci výstroje, zjišťujeme, jaké byly ve střílnách zbraně, kolik bylo v pevnosti mužů, jaké měli palebné úkoly. Nacházíme pohlednice, na kterých jsou bunkry, a my můžeme vidět, jak byly maskovány. Takže jakmile takovou věc objevíme, ihned natřeme skvrnu na příslušné místo přesně tak, jak je zachycena na pohlednici z roku 1938.

Z vás je cítit velké nadšení pro věc. Zajímalo by mě, jestli jste se někdy dostal do stavu, kdy jste chtěl s celou vojenskou historií a s bunkry skončit?
To já mám každý den (smích). Člověk tím žije pořád. Říkám svým kolegům a přátelům, že pokud bych každý den neudělal něco, co mě posune dál, tak bych měl špatný pocit. Třeba získám fotku, dozvím se od kamaráda nějakou novinku.

Rozpočtem Chomutova má příští rok protéct 1,2 miliardy korun

Obranné linie jsou podél hranic. Jsou ale ty chomutovské bunkry něčím jiné, liší se třeba postavením, charakterem, vybavením?
Chomutovská linie je specifická hlavně tím, že to byla nejkratší vzdáleností přes Chomutov do Prahy. Takže prostor Krásné Lípy nad Chomutovem byl opravdu unikátně opevněn. Je tam řada speciálních objektů. Naše linie má nejvíce objektů staršího typu, což je také vzácné. V letech 1938 a 1939 tady Němci prováděli trhací zkoušky. Takže návštěvníci mohou vidět bunkry nepoškozené i poničené od protivníka, který si na nich zkoušel své zbraně a taktiku. Naučná stezka má 5 km a je na ni celkem 22 objektů.

Řada bunkrů je na soukromých pozemcích, lidé v nich mají sklad ovoce a zeleniny. Jak na vás působí pohled na člověka, který si z pevnosti vynáší sklenici nakládaných okurek?
Bolí to. V roce 1938 v nich sloužili naši předkové, dědové, pradědové, kteří byli připraveni k boji. Pokud by se začalo bojovat, plnily by úkol obrany státu. A jistě by ho plnily co nejlépe. Vadí nám ale i bezdomovci, kteří v bunkrech občas přebývají a dělají v nich nepořádek.

Vraťme se do roku 1938. Mělo se podle vás v roce 1938 bojovat s Němci?
Kdyby se bojovalo, přispělo by to k národní hrdosti. Takže podle mého se bojovat mělo. Je otázkou, jak dlouho bychom dokázali vzdorovat, jestli měsíc, nebo čtvrt roku. Řada lidí říká, že kdyby se bojovalo, zemřely by stovky, možná tisíce lidí a stejně by to válku nezastavilo. Každý stát, který bojoval proti Německu, a byly to mnohdy slabší státy, než jsme tehdy byli my, posbíral bojem potřebnou národní hrdost.

Loni jste Na Kočičáku předváděli kromě samotných bunkrů také scénky z pohraničí, kdy docházelo k přestřelkám mezi členy finanční stráže a pašeráky. Z čeho vycházíte, jde o rekonstrukce skutečných událostí?
Scénky jsou pravidelnou součástí našich akcí. Touto akcí jsme chtěli ukázat, že není pravda, když se říká, že československá armáda na hranicích nebojovala. Bojovalo se nejprve s pašeráky a pak s nacisty a přívrženci Henleina. V roce 1938 umírali přímo na hranicích muži, kteří byli v jednotkách Stráže obrany státu, což byli příslušníci finanční stráže, četnictva, policie i vojenské posily. Podobné scénky se skutečně odehrávaly. Ztráty máme doložené například z Brandova nebo Hory svatého Šebestiána. Dohromady zemřelo na hranicích několik stovek mužů. Vždycky mě bolí, když pak někdo tvrdí, že se nebojovalo a nikdo nezemřel.

Revoluci připomíná v Klášterci nový klub, jinde v kraji zase šunka nebo rum

Lze být fanouškem vojenské historie a nemít vztah k armádě a současnému vojenství?
Většina z mých kolegů na vojně byla a řada z nich jsou vojáci z povolání. Hrají air soft. Já to nezavrhuji, ale mě to osobně nezaujalo. Nezavrhuji to, ale osobně mě to nezaujalo. Já mám raději přírodu. Takže odpověď zní, jde to oddělit.

Společností hýbe téma sochy maršála Koněva v Praze. Jedni by ji bez milosti odstranili, druzí naopak tvrdí, že by měla zůstat na svém místě. Další skupina lidí by chtěla odstranit Koněvovu sochu, ale chtěli by, aby na na místě zůstal pomník padlým ruským vojákům. Jak to celé vidíte?
Je to těžká otázka. Nechci zabřednout do politiky. Rusů a dalších národností, kteří bojovali proti nacistům, a zahynuli při tom, bylo mnoho. Podíleli se na vysvobození Československa a to nemůžeme vymazat, to zkrátka nejde. S Koněvem je to komplikované, podílel se na osvobození, ale také na okupaci v roce 1968. Já osobně to považuji za zklamání. Byla to rána do zad a na to nesmíme nikdy zapomenout. Když kamarád přijede k vám domů a míří na vás zbraní, tak to asi taky nezapomenete. A já se divím, že na to dost lidí za pár let zapomnělo.

Smutných okamžiků v naší novodobé historii bylo více. Rok 1938 a německá okupace, rok 1945 a divoký odsun sudetských Němců, rok 1948 a komunistický puč nebo rok 1968. Myslíte si, že se Češi už dokázali vyrovnat se svou minulostí?
Nesmíme stále vzpomínat na smutné události a musíme jít dál. Myslím si, že většina národa má jasno. Ví, že v roce 1945 se děla zvěrstva. Nelze to ale soudit. Těžko můžeme chtít po někom, komu rodinu umučili v koncentračním táboře, aby si po skončení války ochotně podával ruku s nepřítelem. Je třeba tu historii znát a uvědomovat si ji, zároveň ji ale nemůžeme soudit. Část mé rodiny pochází z Vejprt. Byli to Češi hlásící se k německé národnosti. Druhá část rodiny pochází z Loun, můj dědeček tam byl Sokolem. S historií se sžili a nemají pocit křivdy.
Týdeník Chomutov

Autor: Jan Beneš