Šťastné dětství prožil v dnes už neexistujícím Dolním Jiřetíně, později žil s rodinou v Mostě a pracoval. Svého času dojížděl i do jirkovské Preciosy. Než František dovršil 70 let, ocitl se ale na ulici a od listopadu je pravidelným návštěvníkem noclehárny, kterou v Jirkově provozuje Armáda spásy.

František na první pohled nevypadá jako bezdomovec, spíše jako důchodce, který si přivydělává na stavbě. Na hlavě kšiltovka, tělo schované do teplé mikiny. Podle svých slov rozhodně nepatří k těm, kteří se přes den potulují po ulicích nebo pospávají v nádražní hale. „Ráno jdu do bufetu, dám si kafe, pivko a pak jdu ke známému na barák. Pomáhám mu s opravami, děláme schody, stěny, co je potřeba na domě i zahradě. Jsem tam celý den,“ popsal svůj program. „Jsem celý den v pohybu, takže nejsem na ulici, abych coural sem a tam,“ dodal. Výměnou za svou práci dostává jídlo a pití včetně nějakého toho panáka.

Před šestou, kdy se jirkovská noclehárna otevírá, stojí u jejích dveří. „Tam se vysprchuju, zalezu do pelechu a ráno zase vypadnu. Je to koloběh,“ pokýval hlavou.

Zatím se nestalo, že by ho dovnitř nepustili, ať už kvůli nedostatku místa, nebo že by byl příliš opilý. „Občas nám dávají fouknout, kolikrát tu pak někdo seděl na schodech nebo ležel v trávě. Mně se to nestalo, nikdy jsem nebyl na té hranici. Říkají, že jsem vzorný,“ řekl s úsměvem.

„Našla si jiného“

Směje se často, ale jakmile z tváře rozryté vráskami veselí zmizí, střídá ho smutek.

O důvodech, proč se dostal na ulici, mluví nerad, ve zkratce a v příběhu jsou mezery. „Já měl mladou ženu, ona si našla jiného. Dělal jsem v Preciose, takže to bylo ráno ve čtyři jet do Jirkova, večer domů. Bůhvíco dělala nebo nedělala, no já taky nejsem svatej, ale tak jsme se viděli míň a míň. Pak řekla na, tady máš kufr a běž,“ pokrčil rameny.

Z rodiny už mu prý nikdo nezbývá, s bratrem se neviděl přes 40 let.

V průběhu života by Františka ani ve snu nenapadlo, že někdy skončí jako bezdomovec. „Nečekal jsem to, ale každý se tam může dostat, tak jsem tady,“ zkonstatoval. „Moc mi to nevyhovuje. Udělám vše, abych se zase dostal nahoru. Ještě nejsem tak hluboko, abych se nedostal na nohy,“ zadoufal.

Potíž ale je, že má jen minimální důchod, a tak mu prý nezbývá na azylové bydlení, natož na složení kauce za nájem bytu. Pracoval by, ale i tam má omezení. „Je to pár let, kdy mi bagr přejel nohy. Dvě a půl tuny. Chodím špatně, mám křeče, takže nemůžu někam na stavbu, abych lezl po lešení. Ale já něco najdu,“ neztrácí naději.

Co člověk, to jiný příběh

Podle sociálních pracovníků na ulici končí lidé s různorodou škálou problémů. „Příběh je u každého jiný, ne vždy si za svou situaci můžou sami,“ míní Michaela Skopová pracující pro Armádu spásy. „Je tu pár starších lidí, kteří například naletěli a přišli o byt. Pak se stalo, že neměli nikoho, kdo by jim pomohl,“ dodala.

Souhlasí, že se často jedná o lidi, kteří mají problém podvolit se řádu. „Je to i tím, že byli na ulici, kde jsou pravidla jiná. Každý prošel pokusy dostat se zpět a když byl několikrát neúspěšný, ztratil motivaci,“ vysvětlila.

S jiným okruhem klientů se setkává pracovnice klášterecké Naděje Eva Mangoltová. „Často si za svou situaci mohou sami. Jsou závislí na drogách nebo upadli do dluhů a nevyplatí se jim pracovat,“ míní. „Máme ale také řadu schizofrenních klientů, kteří nemají na léky. Psychiatrická léčebna je propustí zaléčené, když ale nemají rodinu, končí na ulici,“ zmínila.