Jana Šílová: Ještě dnes máme kmeny, které žijí stejně jako v době kamenné

Jana Šílová má krom zaměstnání v Městském muzeu v Kadani mnoho dalších aktivit. „Práce v muzeu mě baví, ale za těch deset let příměstských táborů cítím, že mě velmi baví práce s dětmi,“ přiznala v rozhovoru.

Jak jste se dostala k archeologii?
Nejlepší kamarád mého tatínka byl archeolog. Shodou náhod se jmenoval Smrž, stejně jako můj tatínek. Studovali spolu v Brně. Tatínek tam studoval sociologii. Stali se z nich nejlepší přátelé už na studiích. Tatínek byl z Brna a zajímavé je, že se s mojí maminkou seznámil, když jel do Chomutova na archeologický výzkum. Pamatuji se, že jako osmiletá jsem chodila s tatínkem a jeho kamarádem archeologem na procházky, například na Úhošť u Kadaně. Tím to asi začalo. Maminka mě ale varovala. Říkávala, že archeologie je hezký koníček, raději si mám ale najít nějakou smysluplnou práci.

Věděla jste tedy od útlého dětství, že se chcete stát archeoložkou?
Bratr mé spolužačky na gymnáziu studoval archeologii a tam jsem se k té myšlence vrátila. Jezdila jsem na archeologické výzkumy. Už jako dítě jsem ale milovala film Cesta do pravěku. A já chtěla vždy být tím, kdo nakukuje do minulosti a zkoumá ji. Asi jako každé dítě.

Myslím, že většina dětí nemá potřebu nakukovat do minulosti a zkoumat ji. Myslím si, že v dětství většina z nás zkoumala úplně jiné věci, nemyslíte?
Aha, no když myslíte (údiv). Asi je to tím, že jsem chodila s tatínkem a jeho kamarádem na procházky a sběry, hledali jsme keramické střepy. Oni mi při tom pomáhali určovat jejich stáří. Tak jsem postupně objevovala historii.

Co vás na samotné archeologii baví nejvíc?
Vždycky mě lákalo, dostat se do minulosti, abych poznala, jak lidé žili. Jako v Cestě do pravěku. Pluli na lodi dál do historie a měli možnost vidět živou minulost. My tuhle možnost nemáme, ale pomocí těch archeologických nálezů se do minulosti dostáváme.

Chudoba se týká také majority. Nejen Romů, říká šéf agentury pro začleňování

Do jaké míry nám může archeologie přiblížit běžný, všední život v daleké minulosti?
Záleží na tom, jak starou minulost máte na mysli. Čím starší období, tím je to těžší a je nutné si věci domýšlet. Není možné se dívat jen na samotné nálezy. Důležitá je v tomto směru etnografie. A dá se čerpat i ze současnosti. Ještě dnes totiž jsou na světě kmeny, které žijí stejně, jako jejich předkové v době kamenné. Například v Amazonii. Civilizace se k nim nedostala, ti lidé tam skutečně žijí tak, jako v pravěku. Závidím cestovatelům z počátku minulého století, kteří podobné kmeny navštívili.

Morava má Věstonickou Venuši. Mají něco podobného Krušné hory, Poohří, Ústecký kraj?
Jsou to poklady z doby laténské. Duchcovský poklad a Keltové. V Bečově u Mostu jsou nálezy neandrtálců. Dále kultura zvoncovitých pohárů a šňůrové keramiky. Máme tady z té doby největší pohřebiště ve střední Evropě. Odkrylo se při stavbě Nechranické přehrady. Našly se tam stovky hrobů. Bylo úžasné, že jsme tehdy mohli provést tak rozsáhlý průzkum.

Pracujete v archeologickém oddělení muzea v Kadani. Čím se může chlubit vaše sbírka, čím byste získala laika k návštěvě?
Muzeum bylo v minulosti zrušeno a vše vzácné a velmi zajímavé bylo převezeno do Chomutova. Když pak bylo muzeum v Kadani obnoveno v roce 2004, nevrátilo se sem všechno. To znamená, že ty největší „špeky“ jsou v Chomutově. K nám se přesunuly až novější nálezy od devadesátých let minulého století.

Máte čtyři děti. Vedete archeologické oddělení Městského muzea v Kadani, zbývá vám čas na archeologické výzkumy?
Kdepak. Sama poznávám, že dělat poctivě a se zapálením archeologii, znamená být neustále na cestách, dny, víkendy, měsíce. To jako matka zkrátka nemohu. Až teď dávám za pravdu učitelům, kteří nám říkali, že archeologie je spíš pro muže. Takže teď už několik let nejsem archeologem v terénu. Muzejní archeolog je klidnější práce. Starám se o sbírky a třídím to, co mi přijde od kolegů z terénu. A taky můžete pracovat s veřejností a to mě začalo bavit strašně moc!

Do jaké míry je možné popularizovat vědu, archeologii, abyste zaujala, ale zároveň celou věc příliš nezlehčila a nepojala ji příliš jednoduše?
Musíte umět zaujmout a mít znalosti. Popularizátor jakékoli vědy by měl umět říkat složitou pravdu jednoduchým způsobem. Musíte mít schopnost popsat věci laickým pohledem, aby to každý pochopil. Dělala jsem přednášky pro dospělé i pro posluchače Univerzity třetího věku. Zjistila jsem ale, že nejlepší jsou v tomhle ohledu děti.

Řekl bych, že to bude to nejtěžší. Když se nudí dospělý, tak to ze slušnosti nedá najevo. Když se nudí dítě, je bezprostřední a okamžitě vám to dá poznat.
Určitě. Děti ale mají rády tajemno, poznávání a získávání znalostí hrou. Já s nimi například žiji v pravěku. A to, že si to mohou vyzkoušet a zažít některé věci na vlastní kůži, je ohromně baví a ještě chtějí jít dál a poznávat další a další věci. Když k nám přijdou děti poprvé, mívají v rukou dinosaura. A myslí si, že bude řeč právě o nich. A my jim říkáme, že archeologie je věda o člověku. V tu chvíli jsou zklamaní. Ale neutečou! Pokračujeme například tím, že si hrajeme na pravěké lovce. Učí se hrou a víc si pak pamatují.

Levné potraviny táhnou, Chomutovany lákají na nízké ceny i příchuť dovozu

Zdroj: archiv Jana Šílová

Příměstský tábor Pračlovíček, který Jana Šílová organizuje. Foto: Archiv Jany Šílové

Vy jste v minulosti vedla i velmi oblíbený archeologický kroužek pro děti, organizujete velmi vyhledávané příměstské archeologické tábory. Co vás na té práci s dětmi tolik baví?
Zpočátku byly ty kroužky i pro dospělé. Ale časem dospělí přestali chodit a naopak začalo přicházet více dětí. A protože si myslím, že muzeum by mělo být otevřené a aktivní nejen během školního roku, ale také o prázdninách, začali jsme organizovat právě příměstské tábory. Není to jen hlídání dětí, ale je to vzdělávání, vzdělávání formou hry. Baví mě na tom to, že to baví ty děti. A já si u toho připadám trochu jako na dovolené (smích).

Jak těžké, je konkurovat mobilním telefonům a vůbec, jak dokážete děti od tabletů a mobilů odtrhnout?
Mám asi velké štěstí, že na tento problém vůbec nenarážím. Zřejmě jim telefony ani tablety nechybí, protože téměř hned propadnou hře na minulost. Na našich příměstských táborech se děti stávají pravěkými lovci, vyrábí si luky, drtí obilí, pečou si své placky, stávají se římskými vojáky. Mezi největší hity patří boje mezi Římany a Kelty, vedeme bitvy o římská města a keltské vesnice. Děti se učí keltským tancům. Mají tak nabitý program, tolik se noří do historie, že si na mobil ani nevzpomenou. Dokonce se stává, že si rodiče přicházejí pro děti, ale ony nechtějí jít domů, chtějí ještě bojovat a hrát si na historii. Zajímavé je, že některé děti třeba nikdy před tím nespaly ve spacáku. Přináší to i spoustu humorných situací. Například když jsem řekla, že budeme spát pod širákem, jedna dívenka podotkla, že je nás hodně a zeptala se, jestli je ten širák dost velký.

Poznáte, jestli vám pod rukama vyrůstá budoucí archeolog? Jestli se vám podařilo vrýt do něj hlubokou stopu touhy po poznání minulosti?
Je spousta dětí, které ta historie baví, ale víte, že u ní nezůstanou. Občas se ale objeví dítě, které je zvláštní a máte důvod doufat, že až bude starší, bude z něj historik anebo archeolog.

Chcete se jednou jako archeoložka vrátit do terénu?
Jak už jsem řekla, je to časově velmi náročné. A když se podívám na svůj profesní život, musím uznat, že se pomalu ale jistě od archeologie vzdaluji. Práce v muzeu mě baví, ale za těch deset let příměstských táborů cítím, že mě velmi baví práce s dětmi. Možná proto jsem nedávno kývla na nabídku jít dělat na částečný úvazek asistenta pedagoga.

Autor: Jan Beneš