Váš zážitek: Jak jsem se vydrápal v Africe na horu Mount Meru

Když dostal potápěč Radek Gruber z Jirkova nabídku, aby se na místo do hlubin moří vydal pokořit druhou nejvyšší horu v Tanzánii, ani na chvilku nezaváhal. „Mám jedno volné místo ve výpravě na horu Mount Meru. Je to hora v Africe, v Národním parku Arusha Mageso chember a její vrchol leží ve výšce 4 566 metrů,“ líčí Radek Gruber začátek telefonického rozhovoru s Jaroslavem Součkem, který výpravu do Afriky organizoval. Vedle pokoření vrcholu hory, měla výprava ještě v plánu cestovat po Národním parku v Tanzanii.

Mount Meru je spící stratovulkan, který leží 70 km západně od kopce Kilimanjaro a je pátou nejvyšší horou v Africe. „Netušil jsem, do čeho lezu, ale říkal jsem si, že když si na to troufá můj devětašedesátiletý bratranec Souček, tak já o šest let mladší to musím zvládnout také. Nakonec mě ujistil, že je to podobné, jako bych se vydal na Sněžku. Samozřejmě, že to bylo daleko náročnější, zvládnul jsem to, ale sáhl jsem si až na dno svých sil. Přežil jsem to ve zdraví, jen jsem při sestupu nešťastně upadl a zlomil si ruku,“ řekl Gruber s úsměvem po návratu domů.

Vězeň při cestě do práce vytáhl z havarovaného auta řidičku

Šestičlenná rodinná expedice vyrazila na cestu v červenci. Věkový rozdíl účastníků byl od patnácti do téměř sedmdesáti let. První část cesty, výprava absolvovala letadlem nejprve do Istambulu a potom do Arushi, což je třetí největší město Tanzanie. Následoval pětidenní výstup na horu Mount Meru a pak osm dnů cest mezi domorodci a divoké zvěři v Safari parku.

„Na výpravu jsme měli najaté průvodce. Pro výstup na Mount Meru dokonce ozbrojeného, dále kuchaře a Šerpy, kteří nás jednak vedli a také nesli vybavení,“ vysvětlil Gruber. Druhou část expedice absolvovali pronajatým autem s řidičem. V Národním parku v Tanzanii totiž nemůže nikdo chodit sám.

Šílené horko střídal noční chlad

Hned druhý den po příletu se skupina vydala na cestu do základního tábora pod Mount Meru. „Měli jsme jen osobní věci, protože vše ostatní zajišťuje průvodce. Základem vybavení jsou dobré boty. Pak jsem měl deset párů ponožek a hromadu starých triček. Každý den jsem pak tričko i ponožky zahodil. Bylo to skrz naskrz propocené a už se v tom nedalo chodit. Ráno jsem si bral vše čisté. Denně jsme šli okolo deseti hodin a vystoupali až o sedm set výškových metrů. Bylo šílené vedro, teplota dosahovala čtyřiceti stupňů a měl jsem pořád žízeň. V noci pak teplota padala pod deset stupňů,“ vzpomíná Gruber.

O hlasy voličů usiluje 24 stran a hnutí. Radostné Česko kraj odmítl

Večer nám Šerpové postavili stany a ráno se šlo dál. „Moc jsme toho nenaspali, protože kolem dokola se ozývala různá zvířata. Jsou tam hyeny, opice a podobně. Jít v noci na záchod stálo dost přemáhání. Postupně jsme se aklimatizovali. Průvodce bedlivě sledoval, zda na to máme. Nešlo se přímou cestou nahoru, ale kličkovali jsme, aby byl výstup pozvolný,“ popsal Gruber. Když po několika dnech dorazili pod vrchol, rozhodlo se o tom, kdo půjde až nahoru. „Bylo to dobrovolné a někteří poslední úsek vzdali. Vycházelo se totiž o půlnoci a velkou část cesty se šlo po úzkém několikacentimetrovém chodníčku okolo skály nad strmou propastí. Na stěnách byly zakotvené řetězy a cestu jsme zdolávali za svitu čelovky doslova centimetr po centimetru,“ přiblížil výstup Gruber.

Každý krok byl důležitý

Zdroj: archiv Jaroslava SoučkaZ celého výstupu si pamatuje hlavně boty svého průvodce. „Celou cestu jsem se mu díval na paty, kam stoupá a kopíroval jeho chůzi. Krok za krokem v noční tmě za cinkotu řetězů lapajíce po dechu jsme stoupali vzhůru,“ vybavuje si Gruber. Skupina má svou hierarchii, vpředu jde nejstarší průvodce, který udává tempo a pak ti mladší, aby se nemuselo na nikoho čekat. „Po pěti hodinách jsme konečně dorazili k vrcholu, udělali malou mohylu a kochali se nádherným výhledem při východu slunce. To se dá těžko vylíčit,“ popsal chvilky na vrcholu Gruber. Sestup byl ještě těžší, než cesta vzhůru. „Ztuhly nám nohy a na mě padla krize. Zvedl se mi žaludek a nemohl jsem dýchat. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se vzpamatoval,“ řekl Gruber. Slunce pálilo stále víc a vedro bylo nesnesitelné.

„Při jednom kroku jsem únavou zavrávoral a už jsem letěl dolů. Když jsem se zastavil, nemohl jsem pohnout předloktím levé ruky, byla zlomená,“ zděsil se Gruber. Následovala cesta do základního tábora, pak svérázná africká nemocnice. „Hned mě chtěli operovat, ale rozmluvili jsme jim to, a tak mi dali jen dlahu a sádru. I se zlomenou rukou jsem pak absolvoval i druhou část výpravy po Safari. O tom ale až příště. Ničeho nelituji, i když mám po téhle cestě pár šroubů v ruce,“ uzavřel své vyprávění Gruber. Už plánuje, jak se pojede potápět na Kubu, jen co si zase našetří. Tahle africká cesta ho totiž přišla na 85 000 korun.

Armabeton opravují i vězni ze Všehrd