KAM NA OBĚD? Hotel Český dům: Dva spokojení, jeden otřesený

18. 7. 2011

Chomutov - Ve Spessartu mají přes léto restauraci zavřenou, Evropa má asi zavřeno úplně. Tak jsme nakonec skončili v Českém domě na Lipské.

JOSEF DUŠEK

Tak tady jsem nejedl nikdy, ale vím, že bych klidně mohl. Prostředí mě trochu vyděsilo, obzvlášť, když dveře z parkoviště hlásí vřeštivý elektronický pozdrav v angličtině. Samotná restaurace tak hrozná není – trochu přeplácané, ale nejsem přece bytový architekt, nýbrž hladový zákazník.

Vybral jsem si tatranský karbanátek se zelím a bramborami (75,–). Zelí nemusím, ale ke karbanátku se kupodivu chuťově hodilo (vůbec se mi zdálo, že si tu s kombinacemi jídel občas pohrají a jídelní lístek není nudný). Maso bylo dobré, jak může v takovém karbanátku být. Brambory byly evidentně připravené na dochucení zákazníkem (tedy bez chuti), ale trocha soli a pepře podle mého gusta a neměly chybu.

Nakonec na mě zbyl zákusek (lívaneček s pudingem a šlehačkou), který už kolegyně přecpaná játry nezvládla. Báječná třešnička na dortu.
Nebyl jsem nadšený a unesený, ale najezený a naprosto spokojený. Klidně bych ji zařadil do seznamu restaurací, kam zase někdy zajít.
Moje známka: 1–

ONDŘEJ TOPINKA

Do Českého domu jsme zavítali na můj popud poté, co nám dva podniky ukázaly zavřené dveře. Kolegové byli spokojení, já si za svá slova rval vlasy.
Podnik se od doby mé poslední návštěvy hodně změnil – stěny září žlutou a oranžovou barvou, rádio hraje pěkně nahlas, kouřit se pochopitelně smí a vše ještě doplňují staré obrazy ve starých rámech. Jak obrazy, tak rámy jsou tištěné a o to víc nevkusné – zkrátka výbava klasické putyky. Problém ale je, že Český dům se jako putyka neprezentuje, a návštěvník restaurace tak může být nemile překvapen.

Chápu ale, že prostředí není všechno, a tak jsem chtěl věřit tomu, že jídlo bude stát za to. Nestálo. Segedínský guláš byl sice pěkně dozdobený sušenou petrželkou a omáčka nebyla úplně špatná, zato to maso. Bohužel naprosto nepoživatelné, místo nože by se na ořezání tlustého hodil spíše chirurgický skalpel. Talíř špeku tak dorazil mé hodnocení na úplné dno.

Mé zoufalství však dosáhlo svého vrcholu, když jsem zaslechl od kolegyně, jak si pochutnává. Nevím, zda se proti mě Český dům spikl nebo jsem fajnovka, ale nenapadá mě jediný důvod k návratu. Cestou kolem opravdu nechodím, prostředí je strašné, obsluha sice úslužná, zato jídlo nedobré, rádio hlasité a popelníky na stole? Zvukový systém vám hned po vstupu přivodí menší infarkt, když zahlásí „Hello, welcome!“. Já říkám „No, thanks, goodbye!“. Jen obsluha si nezaslouží brutálnější hodnocení, dávám 4.

MIRKA ŠEBESTOVÁ

„Hello, welcome,“ zaskřehotalo na uvítanou elektronické šumítko u dveří. Trochu nás to na úvod zaskočilo. Ocitli jsme se v temné chodbičce a po zorientování v křiklavě vybarvené restauraci. Paleta barev na stěnách, židlích i koberci hýřila od ostře žluté a oranžové po zelenou, to vše doplněné o retro obrázky černošských žen na stěnách.

První dojmy byly tedy prapodivné, radost jsem neměla ani z poměrně omezené nabídky tří jídel ve složení segedín (nejím), játra (jím málokdy) a karbanátky se zelím (divné). Rozhodla jsem se pro nejmenší zlo, tedy játra na roštu s jablky. Ze dvou nabízených polévek jsem si vybrala mexickou. Od této chvíle mé nadšení začalo růst. Jelikož jsem si objednala menu, dostala jsem minerálku s kouskem pomeranče. Polévka byla hustá a ve velké misce, takže dokázala zasytit sama o sobě. Ačkoli byl základ poněkud gulášový, chutnala mi. Hlavní jídlo – játra s jablky a k tomu hranolky, bylo jedním slovem vynikající. Chutná a velká porce, ze které jsem byla nejen nasycená, ale přejezená (což je u mě co říct). Sotva jsem stačila dojíst, příjemný číšník přinesl další dezert: lívanec se skořicí, vanilkovým pudinkem a se šlehačkou. Zrada. Tuto dobrotu už jsem do sebe nedokázala vpravit a postoupila ji dál. Za pití, polévku, hlavní chod i dezert jsem zaplatila 99 korun. Docela trefa!

Když to shrnu, trochu divný dojem z prostředí naprosto přebilo moje nadšení z kuchyně. Moje známka je 1-.