S historikem a filozofem Petrem Hlaváčkem jsem se sešel v rušné kavárně Café Louvre v Praze. Je nejen nezastavitelným řečníkem, ale na rozdíl od jiných historiků filozofů sype z rukávu jednu zajímavou myšlenku za druhou, navíc tak činí srozumitelně a s velkým zaujetím. Z jeho slov je cítit láska ke Kadani, stejně jako obava o budoucnost severozápadních Čech.

Hlaváčkovi byli známá pražská měšťanská rodina, jak jste se v roce 1945 ocitli v Kadani?
Hraje v tom velkou roli poválečný chaos a vyhnání Němců z pohraničí a k tomu bytová nouze v Praze. Můj dědeček František Narcis Hlaváček se rozhodl přestěhovat do pohraničí, kde začal podnikat v pohostinství a v řeznictví. Nejprve to zkusil v Žatci a pak přesídlil do Kadaně, kde už jsme jako rodina zůstali. O svou živnost po „vítězném únoru“ 1948 pak samozřejmě přišel.

Jak vzpomínáte na dětství v Kadani?
Vyrůstal jsem v době normalizace. Bylo to krásné dětství v hnusné době. U nás doma se hodně mluvilo o politice a historii. Jakmile se sešli můj otec, dědeček i strýčkové, tak se bavili v podstatě jen o tom. Pamatuji si na to velmi dobře. Snad i proto jsem už od první třídy chtěl být historikem. Navíc jsme přece bydleli v Kadani, což je obrovský rezervoár historických příběhů. Jenže tehdy to bylo město zanedbané, oprýskané a odepsané. A já chtěl udělat něco, čím bych Kadani pomohl. I proto jsem sametovou revoluci vnímal pro sebe i pro Kadaň jako dar z nebes.

V roce 1992 jste začal studovat historii a filozofii na Univerzitě Karlově. Podepsala se na vaší volbě, kromě domácích debat, i krajina a atmosféra kadaňského pohraničí?
Určitě. Od třinácti let jsem chodil s dřevěnou holí po Krušných horách a Poohří i okrajích Doupovských vrchů. Vždyť jen na Kadaňsku zaniklo v minulosti přes sto sídel, a já všechna ta místa prochodil. Bloumal jsem krajinou a mluvil s pamětníky. Později, když jsem studoval na kadaňském gymnáziu, tak jsem tam zakládal ilegální skautský oddíl. Jmenovali jsme se Zelení jezdci, však nás také zajímala katastrofální ekologická situace v tehdejším Severočeském kraji. Mapoval jsem obce, které zanikly vysídlením, nebo ustoupily těžbě uhlí atd. Setkával jsem se i s Němci, kteří na Kadaňsku ještě žili a pamatovali si spoustu věcí, od pověstí až po lokalizaci dávno zapomenutých studánek. Zkrátka, okolní kraj měl na mě velký vliv. Lze ovšem říci, že jej zvláštním způsobem miluji i „nenávidím“ zároveň.

Jak se vám jeví český severozápad dnes, třicet let po sametové revoluci?
Vnímám ho jako časovanou bombu. Ústecký i Karlovarský kraj jsou stále jakoby neukotvené, zdejší obyvatelé se stále ještě učí „být tu doma“. Je to ostatně vidět i ve volbách, kdy v oblasti vítězí všelijací prodavači „rychlých řešení“. Mojí vědomou misí proto je pracovat pro Kadaň a český severozápad tak, abych lidem pomáhal hledat, promýšlet a upevňovat jejich regionální identitu. A myslím, že právě v Kadani se to daří, neboť Kadaňané a Kadaňanky jsou opravdu hrdé „plemeno“. 

Kde začalo podle vás celkové „neukotvení“ českého severozápadu?
Ten průšvih nastal v roce 1938, kdy z této části Čech utíkají nejen Češi a Židé, ale i němečtí antinacisté. Pak to pokračuje v roce 1945 vyhnáním původních obyvatel a komunistickým převratem roku 1948. A vše završila brutální industrializace, kdy celý kraj byl obětován vojenskému a průmyslovému molochu. Industrializace vytrhla z kořenů vše, co ještě zbývalo. Následně přišly vlny lidí, kteří se ani nechtěli s krajem identifikovat, mizely vesnice i města. 

Má podle vás konkrétně Ústecký kraj šanci ze sebe to současné stigma smýt, třeba prostřednictvím generací, které se tady narodily už po revoluci a nemají v sobě zakořeněnou onu brutální industrializaci?
Jen připomínám, že pro specifické problémy Ústeckého kraje máme dokonce vládního zmocněnce. Podpora průmyslových zón a dopravní infrastruktury je sice důležitá, ale větší důraz by měl být kladen na některé méně viditelné problémy. A to především na kvalitní školství a obecně vzdělání. Když vedení kraje říká, že máme mnoho gymnázií a že potřebujeme učňovské školství, tak neví, o čem mluví. Samozřejmě, že potřebujeme kvalitní řemeslníky. Ale ti „nevznikají“ v učňácích, která jsme zdědili z časů komunistických plánovačů, naopak vytváří jen další nezaměstnané nebo pracovníky montoven v průmyslových zónách. Pravda naopak je, že absolventi gymnázií téměř nejsou mezi nezaměstnanými, problém však je, že po absolvování vysoké školy mizí pryč z kraje, kde pro jejich kvalifikaci nejsou příležitosti. Myslím, že právě vzdělání je jednou z cest, jak kraji a zdejším lidem pomáhat v hledání silné regionální identity.

Nedávno byla představena vize, podle které by se po utlumení těžby uhlí, mohl Ústecký kraj stát vyhledávaným turistickým místem s mnoha rybníky a nádržemi. Myslíte, že je to cesta, která vyřeší budoucnost kraje?
Trend útlumu těžby je správný. Pokud bychom prolomili limity těžby uhlí, znamenalo by to, že opět sázíme na nekvalifikovanou pracovní sílu, navíc bychom zcela zničili sílící cestovní ruch v tomto kraji V Sasku a Braniborsku také došlo k útlumu těžby a vznikla tam jezera napuštěním bývalých povrchových lomů. Turismus tam sice funguje, ale rozhodně to není tak masivní, jak se očekávalo. Bylo by jistě pěkné, jezdit z Kadaně do Chomutova lodí, právě mezi těmito městy má být jezero a Kadaň by se třeba stala přístavištěm. Ale to je málo.

Co víc je potřeba udělat?
Přístup by měl být více komplexní, měl by zahrnovat právě i vzdělání a podporu občanské společnosti Část sasko-českého Krušnohoří se stala součástí Světového dědictví UNESCO. To je velká šance, ale zároveň i riziko. Protože to může přinést až příliš mnoho turistů a z Krušných hor se může stát skanzen nepříjemný pro život.

Znáte nějaký recept, který by zaručil, že se generace, které jsou teď na základních školách, po absolvování vysokých škol vrátí sem, na severozápad?
Musíme se smířit s tím, že žijeme v době velké mobility. Je tudíž zcela normální, že lidé ve svých regionech nesetrvávají celý život. I proto je třeba v lidech pěstovat jakési vědomí domova, a to začíná už v rodině, to nezařídí stát ani krajská samospráva. Pokud lidé žijí ve městě, které nemají rádi a doma na něj nadávají, předávají tento negativní vztah svým dětem. Velmi důležitá je proto drobná práce občanských sdružení. Ústecký kraj má ze sociologického hlediska bohužel řadu negativních „nej“.

Můžete být konkrétnější?
Můžeme je shrnout takto: nejvyšší rozvodovost, nejvyšší počet dětí narozených mimo manželství, nejvyšší počet lidí, kteří mají jen základní vzdělání, nejméně vysokoškoláků, nejméně registrovaných živnostníků a v rámci republiky nejméně registrovaných spolků a občanských sdružení. Je to zkrátka běh na velmi dlouhou trať. Jestliže až do roku 1938 patřil tento region k vůbec nejbohatším v Čechách, pak poté zažíval již pouze regres. To se zásadně mění až po roce 1989.

Co je potřeba udělat, aby se nastartovala pozitivní změna?
Je třeba, aby si posilování zdejší regionální identity vzala za své i obecní a krajská samospráva, a to ve spolupráci se zárodky zdejší občanské společnosti. Pokud se nám to nepodaří, může i nadále sílit frustrace těch méně vzdělaných a úspěšných, kteří pak budou za vedení různých populistů zprava i zleva hledat svého nepřítele. A to byla katastrofa. Naštěstí se v kraji v posledních letech objevuje i řada ostrůvků pozitivní deviace, takže nepropadejme beznaději.

Co bychom měli na školách kromě vědomostí, děti a studenty učit?
Možná to bude znít jako banalita a klišé, Ale je důležité učit lidi zdravému sebevědomí. To není pýcha, nýbrž pravdivý pohled na sebe samého. A musíme děti a mládež vést ke kritickému myšlení, totiž k umění rozlišovat, aby je jen tak nějaký vykuk neopil oním příslovečným rohlíkem nebo koblihou z rozmraženého polotovaru. Je třeba, abychom se my všichni neustále učili občanským ctnostem a odpovědnosti a odhodili tak trapné fňukání, které není hodno sebevědomých občanů. Už odmalička je třeba v dětech pěstovat smysl pro svobodu a pro demokracii, stejně jako pro čest a pravidla, jinak se nám společnost sesype pod rukama.

Petr Hlaváček
• Historik a filosof se narodil 4. dubna 1974 v Chomutově.
• Vystudoval historii a filosofii na Univerzitě Karlově v Praze a na Universität Bern ve Švýcarsku.
• Působil v Historickém ústavu AV ČR (20002001).
• Byl vědeckým pracovníkem Centra pro dějiny a kulturu střední a východní Evropy (GWZO) v německém Lipsku (20012007).
• Je autorem desítek studií, článků a odborných knih.
• Zabývá se problematikou národního mesianismu a evropské identity.

Autor: Jan Beneš