Historie Nerudovy ulice v centru Chomutova obsahuje možná jen jedinou zajímavost, ale o to podstatnější. Tedy alespoň pro život měšťanů ve středověku až po polovinu 19. století. Sem totiž stovky let chodili všichni Chomutované pro maso. Jen tady se smělo prodávat.

Však se to také projevilo v názvu ulice. Od roku 1472 až do konce druhé světové války se jmenovala Fleischbankgasse, v překladu U masných krámů. Až od června 1945 nese název po české spisovateli Janu Nerudovi.

Maso se prodávalo jen dopoledne

Masné krámy tu stávaly od nejstarších dob. Řezníci sice bydleli různě po městě a tam také poráželi dobytek, ale prodávat maso směli jen v krámech v této ulici.

Původně to byly jen jednoduché dřevěné stavby, později jim přibyla stříška a výklopný pult. Prodej masa byl povolen jen dopoledne od 6 do 12 hodin. A platila ještě další podmínka řezníci si museli každý den maso přivézt, nemohli ho v krámech nechávat přes noc.

Ničím dalším ulice významná nebyla, hlavní ulicí byla dnešní Ruská, která vedla od Pražské brány k náměstí. Snad ještě stavbou poštovního úřadu na rohu s Revoluční (tehdy Panskou) ulicí, o kterém jsme ale psali už v minulém článku (najdete na našem webu).

Chceš být řezník? Musíš na vandr!

A tak se vraťme k řezníkům. Všichni patřili do cechu, který byl velmi starý a měl svá přísná pravidla. Mistrem řezníkem se například nemohl stát nikdo, kdo neměl svůj masný krám. Budiž, to je velice logické. Další podmínky jsou ale spíš úsměvné. Řezničtí mistři se například museli brzy oženit, jako svobodní nemohli své řemeslo vykonávat. A další podmínkou bylo, že museli vyrazit alespoň na rok na vandr, aby získali potřebné zkušenosti.

Řezníci ale měli i své výsady. Nikdo jiný nesměl ve městě porážet. Měšťané směli porazit dobytče jen ze svého chovu a jen pro potřebu rodiny.

Byl to cech trochu zpupný, často se hádali s vrchností, později s městskou radou. Skoro všechny se týkaly ceny masa, které nastavovala vrchnost (viz tabulka). Chtěli ho totiž prodávat dráž.

Z krámu redakce

Masné krámy byla zrušené v podstatě až po více než pěti stovkách let, a to v šedesátých letech 19. století. Místo po nich zaplnily postupně čtyři domy (č.p. 655, 734, 944 a 957). Mimochodem, v posledním z nich dnes sídlí redakce Chomutovského deníku.

A tím se dostáváme do současnosti. Dnes v ulici sídlí několik menších provozoven. Vietnamská herna asi nikoho nenadchne, to už spíš kadeřnictví, cukrárna a především (aniž bychom chtěli dělat reklamu) prodejna Nonac. Nerudova není mezi Chomutováky příliš známá. Redakce to může potvrdit z vlastní zkušenosti. Když vysvětlujeme někomu cestu, používáme buď termín „spojnice mezi Ruskou a Revoluční" nebo „naproti Nonacu".

Použitá literatura: Chomutovská uličnice (J. Pachner), Dějiny Chomutova (kolektiv autorů).

Fotografie z přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Potvrzuje to průhled Revoluční ulicí původní domy už jsou pryč, ale ještě tu nestojí obytné novostavby č.p. 3919 3921.

Dnešní pohled. Obytné domy v Revoluční ulici už školu zakrývají skoro celou a místo středověkých prodejen masa je tu třeba kadeřnictví nebo redakce Chomutovského deníku.