Vyučený automechanik milující a hrající divadlo založil v roce 1992 první realitní kancelář na Mostecku, pak začal vystupovat v divadle, filmech a reklamách, vytvářet databázi castingových agentur, hubit štěnice, otevírat byty, cestovat, psát knihu, rozšiřovat Válečné muzeum Sudety a předsedat dvěma panelákům. „Lidi si myslí, že jsem milionář, který se válí na Havaji, ale já jsem obyčejný pracující člověk,“ říká Jiří Maria Sieber.

Jak tolik úvazků stíháte?
Je to otázka priorit. Musíte si nastavit, co je pro váš život zásadní. Za prvé, musíte mít kvalitní tým, který za vás bude pracovat, když chybíte - v mém případě je to manželka, synové, sekretářka Blanka Mesteková, zaměstnanci. A pak si musíte vybrat, co je opravdu důležité. Já si vybral divadlo. Když zítra hostuji v Divadle na Vinohradech, skončím v Mostě veškerou práci, odjíždím do Prahy, tam odehraji představení a v noci se vrátím domů.

Jakou roli tam hrajete?
V dramatu Je třeba zabít Sekala ztělesňuji jednoho z těch dědků, co chtějí odstranit mstivého sedláka, aby jim nesebral grunty. Docela mě pobavilo, když mi při prvním setkání režisér řekl, že jsem na tu roli moc mladý. Přitom je mi 62 let.

Prádlomat u Tesca v Mostě
Severočeši zkoušejí praní venku. Prádlomaty objevují v Mostě, Jirkově i Děčíně

A vaše další priority?
Patří k nim i cestování. V obytném autě jezdím po Evropě, ale nedávno jsem byl s kamarádem v Egyptě. Tam jsme půjčeným autem ujeli dva tisíce kilometrů a spali v nasmlouvaných hotelech nebo penzionech.

Změnil jste po této zkušenosti názor na Egypt?
Ani ne, já tam předtím už několikrát byl a věděl, jak vypadá. Navíc jsme to měli naplánované, takže jsme věděli, co nás asi tak čeká. Nové poznání bylo, že jezdit po poušti nebo v plném provozu v přelidněné Káhiře není žádná legrace. A taky mě zaujalo, že v památníku bitvy u El Alameinu je mezi padlými uveden i jakýsi Sieber ze Sudet, takže tam možná zahynul někdo z mých vzdálených příbuzných.

Zdroj: DeníkPřed dvěma lety jste byl ve Vietnamu na motorce. Co jste tam dělal?
To bylo s kamarády. Koupili jsme si tam tři skútry a projeli na nich 1 400 kilometrů ze severního do jižního Vietnamu. Byla to cesta na tři týdny a úžasný zážitek. Vietnamci jsou úžasní a hrozně příjemní lidé. I tam se nám snažili maximálně vyjít vstříc. Obdivuji jejich odhodlání, že kdysi cestovali takovou dálku k nám do Čech, aby tu studovali a pracovali a bez problémů se zapojili do společnosti. Jsou opravdu velmi pracovití.

Do Vietnamu moc Čechů nejezdí…
Ale jezdí, jezdí. Jen takových bláznů, kteří by ho projeli na stopětadvacítce skútru, moc není. Stačí si na tom vyjet do Prahy a za chvíli toho máte plný zuby. No a zkuste s tím ujet 1 400 kilometrů. My jeli za den třeba 100 až 150 kilometrů, pak se váleli den dva u moře a zase vyrazili dál.

Kino Sever v Bečově a promítač Jiří Krampera.
FOTO: Lidi si pochvalují kino v Bečově. Promítač tam slouží od svých 21 let

Jak se tam jezdí?
Je to tam dost nebezpečný. Je fakt, že s dopravou se moc nemazlí, na cestách je mumraj a za každou zatáčkou můžete potkat vodního buvola. Co nás potěšilo, byly hotely. Luxusní ubytování se snídaní tam vyjde asi na 150 korun.

Váš největší zážitek z Vietnamu?
Zážitků tam byla spousta. Třeba drahý ovoce, který tu kupujeme, tam roste volně na stromech. Ale co mě dojalo, se týkalo mého skútru. Koupil jsem si tam piaggio a ten má jednu nevýhodu – sklápí se mu zrcátko. V hotelu jsem se portýra zeptal, zda mi ho může opravit. Byl velice ochotný a do druhého dne to opravil a já vytáhl peníze. Hrozně moc mi děkoval, a pak jsem si uvědomil, že jsem mu dal v přepočtu jen dvě koruny, ale on byl za ně šťastný.

Takže byste Čechům doporučil do Vietnamu jet i jinak než přes cestovku?
Vietnam je úžasný, všude funguje booking na ubytování a všude je wifi, což je velmi zajímavé. Jde o to, jít do toho. Míjeli jsme třeba motorkáře z Austrálie, kteří jeli z jihu na sever. Měli nás za blázny, že jsme prý z velké dálky, a oni to mají jen kousek domů.

Jsou tam ještě vidět nějaké pozůstatky z Vietnamské války?
Viděl jsem třeba zbytky tanků, ale i krásná muzea. Byl jsem v muzeu Ho Či Mina, což byl sice ideologický masakr, ale stálo za návštěvu. Začal jsem tu válku víc chápat a koupil nějaké věci do našeho muzea. Tady v Čechách Vietnam nikdo moc nedělá. Mně pomohl vietnamský kamarád Khoi, který studoval na Mostecku. Napsal jsem mu, jestli by se dal u nich koupit válečný bicykl. Odpověděl, že má na půdě jeden po tátovi z roku 1969 a že mi ho pošle. Tak ho rozebral a poslal mi ho do Mostu v balíku. Tisíce bicyklů šlo od nás do Vietnamu, ale tohle byl asi jediný, který šel z Vietnamu k nám. Mám ho v muzeu a zajímavý je i tím, že má brzdy a lanka značky Favorit, což byly během války nedostatkové náhradní díly, které kamarád během studií poslal do Vietnamu.

Jiří Maria SieberJiří Maria SieberZdroj: archiv J.M. Siebera

Proč vás lákalo zrovna kolo?
Bicykly sehrály ve Vietnamské válce klíčovou roli. Vietnamci na bojištích na kolech nejezdili, ale na řídítkách a za sedačkou měli bambus a kola s nákladem těžkým až 200 kilogramů tlačili. Na Ho Či Minově stezce je používali místo nákladních aut, protože ta uměli Američané s pomocí senzorů vyhledat a zničit, ale bicykly v bujné vegetaci nemohli najít. Do nové expozice o Vietnamské válce jsem koupil i hodně věcí v Americe a ve Vietnamu a nechal si na sebe ušít uniformu Vietkongu.

Jak dlouho už muzeum provozujete?
Válečné muzeum Sudety jsme otevřeli v roce 2008 v bývalém protiatomovém bunkru v bloku 200 na kruháči u Luny a funguje na zavolání. Pokud mi kdokoliv zatelefonuje na 800 801 801, tak domluvíme návštěvu, muzeum odemknu a provedu ho. Je to tak na dvě hodiny s výkladem.

Lidi vás znají hlavně z desítek vedlejších rolí ve filmech nebo reklamách. Co teď děláte?
Teď mě lidi uvidí hlavně v Divadle na Vinohradech, ale nedávno jsem hrál v reklamě na Zonky a loni na Kozla pro Slovensko. Dohromady jsem natočil šedesátku reklam, z toho většinu pro zahraničí. Za těch dvacet let je to obrovský kus práce. V covidu se moc netočilo, ale předtím jsem se náhodou jako externista dostal na Vinohrady, kde jsem na jevišti nosil Dášu Havlovou Veškrnovou v inscenaci Návštěva staré dámy. Pak přišel covid, pár herců umřelo a představení stáhli z repertoáru. No a pak mi zavolali kvůli Sekalovi, a tak jsem se jako host na Vinohrady vrátil. Málokdo to ví, ale herectví se věnuji už padesát let, od svých dvanácti let.

Proč jste vytvořil databázi castingových agentur?
Když jsem se začal objevovat na televizní obrazovce, tak mi lidi psali, jak se mi to podařilo. Existují castingové agentury, které vás po registraci nafotí, změří a když se jim budete hodit do filmového průmyslu, jako herec či komparz, do reklamy nebo do divadla, tak vás kontaktují. Jenže agentur bylo hodně a neexistovala kompletní databáze, a tak jsem začal vytvářet stránky castingoveagentury.cz a zařadil do ní stovky agentur. Svého času jich bylo i dost problematických, které tahaly z lidí peníze. I na to jsem upozornil a tím pomohl kolegům před kamerou. Nedávno mi volala jedna pedagožka, že mé stránky doporučuje studentům herectví, aby se v branži víc orientovali.

Sběr medvědího česneku. Jeho časem je právě jaro
Medvědí česnek lidé milují, s jarem začala jeho sezona. Hurá do kuchyně

A co knihy? Píšete něco?
Kniha Šmoulové z Chanova je stále v prodeji. Možná napíšu volné pokračování s názvem Rasová válka v Janově. Pomalu se rozepisuji, bude to vyprávění na pozadí konfliktu v roce 2008, kdy Dělnická strana poslala ochranné sbory do Janova. Přemýšlím o vývoji dalších událostí, třeba o peripetiích s pronájmy bytů Cikánům, akorát na psaní nemám tolik čas.

Možná proto, že se kromě bytové správy živíte likvidací štěnic.
Vaše štěnice, naše radost… Ale vážně. Problém štěnic je, že lidi se za ně stydí a nechtějí říct, že je doma mají. Štěnic je stále dost a jezdíme je zabíjet i do sousedních okresů. Likvidujeme také vosy, sršně, blechy, cokoliv lidi kouše. Než jsem se do toho pustil, byla na to v Mostě jen jedna firma, teď je jich víc a konkurujeme si.

A jak je to s tím otevíráním bytů?
Můj kamarád průvan mě přiměl k tomu, že dělám ještě zámečnickou činnost. Je to docela vtipné, i když lidé, kterým se zabouchnou dveře, jsou z toho nejprve zoufalí. Když se nemůžou dostat domů, tak zavolají zámečnictví Sieber, já za nimi přijedu a oni na mě koukají jak na zjevení, protože čekali nějakého řemeslníka, a řeknou, co tady děláte, pane Sieber, a já odpovím, no já vám jdu přece otevřít, a oni na to, vždyť my vás včera viděli v televizi… Lidi jsou z toho úplně vykulení, myslí si, že jsem milionář a válím se někde na Havaji. To je nesmysl, jsem normální člověk, který pracuje.

Jiří Maria Sieber
Herec, podnikatel a sběratel. Rodák z Litvínova, vyučený automechanik. Je mu 62 let a žije v Mostě. Jako herec hraje většinou bodyguardy, rváče, vojáky, policisty, dělníky, tedy postavy, které mají budit respekt, přitom ve skutečnosti se považuje za citlivého člověka. V letech 1981 až 1990 pracoval jako strojvůdce. „Ovládám práci drážních posunovačů, umím naskakovat i vyskakovat z jedoucího vlaku,“ uvádí ve svém životopise. Zvládá šerm, jízdu na koni a umí střílet i z luku. V dětství studoval čtyři roky literárně dramatický obor na Lidové škole umění v Litvínově a při zaměstnání dálkově devět let studoval Severočeskou lidovou konzervatoř v Ústí nad Labem a má absolutorium v oborech herectví, divadelní režie a dramaturgie, moderování a tvorba kulturních pořadů. V letech 1988 -1999 byl externím hercem Městského divadla v Mostě. Hrál i v opeře Kráska a zvíře v Národním divadle Praha. Ve 40 letech začal natáčet v Praze filmy a reklamy. Hrál například osobního ochránce Adolfa Hitlera ve filmu Hitler - Kořeny zla nebo zápasníka ve francouzském snímku filmu Muž, který se směje, kde byl hvězdou Gérard Depardieu.