Ve sboru dobrovolných hasičů v Jirkově slouží i tři ženy. Dvě z nich, Moniku Fau a Pavlu Litavcovou, se rozhodl Chomutovský deník vyzpovídat.

První otázka je jasná. Jak vůbec ženu napadne jít k hasičům? „Čekaly jsme, že se na to zeptáte," smějí se obě sympatické hasičky. „Jako malá jsem chodila k hasičům v Černovicích, odkud pocházím. Pak můj manžel zjistil, že berou tady v Jirkově. Když jsem zjistila, že se hlásí ještě další žena, šla jsem do toho," vypráví čtyřiadvacetiletá brunetka Monika.

Co Pavla? „Já chtěla být hasič odjakživa. Ale ke státním ženy neberou. Tak jsem zkusila dobrovolné," vysvětluje o deset let starší žena, na kterou doma čeká dcera. „Ona má ale úplně jiné zájmy. Divadlo, básničky a tak," usmívá se. Tím se dostáváme k otázce, jaká je vlastně práce ve spíše mužském prostředí a kolektivu. „Rozhodně je to lepší než ženský kolektiv. Je tu lepší atmosféra. Přátelštější. Větší sranda," shodují se obě mladé ženy. Ostatní hasiči je od začátku berou stejně jako mužské kolegy. Chodí do všech zásahů. Mají rovnocenné postavení. Obě si to pochvalují a jsou za to rády. Úlevy nečekají.

Od vosího hnízda k požáru v Experimentu

Monika Fau (vzadu) a Pavla Litavcová se rozhodly pro „mužské“ povolání. Své životy nasazují tam, kam by jiní dobrovolně nešli. Hasiči na ně, jako ženy, ohledy neberou.Po nástupu k jirkovským dobrovolným hasičům Monika i Pavla prošly tří měsíčním školením. Pravidelně také absolvují testy odborné způsobilosti a zdravotní testy. První ostrý zásah, který absolvovali bylo sundání vosího hnízda ze stromu na sídlišti. Monika má za sebou pět zásahů, Pavla už deset.

Obě vzpomínají na nedávný požár v Experimentech jako na svůj „nej" zásah. Hraje nějakou roli strach? „To si ani neuvědomíte. Je to takový adrenalin… Nevíte pořádně co vás čeká. Nemáte čas o něčem přemýšlet," usmívá se Monika.

Obě hasičky se popisují jako holky z vesnice, co mají rády sport. Letos se zúčastnily i krajského kola v požárním sportu. „Chtěly jsme si to zkusit. Je to dost těžké a přípravu jsme měly jen čtrnáct dní," říkají s tím, že příští rok by se rády zlepšily. Některé další úspěchy už za sebou mají. Vyhrály pohár ve Strupčicích, Pavla získala páté místo v cyklistice.

Jejich rodiny to, že jsou u hasičů, neřeší. Práce se podle Moniky i Pavly dá dělat, dokud stačí fyzička.

Z hasičárny do autodílny

Obě přiznávají, že jsou i po sedmi měsících u hasičů stále na začátku. „Učíte se celý život. Nikdy nemůžete říct, že už všechno znáte," vysvětluje Monika, která fyzičku nabírá ve svém stálém zaměstnání obchodě s autodíly. „Dříve jsem pracovala na rentgenu, pak v obchodě s koly a teď mám pouze hasiče," dodává Pavla. Slouží se zde dvanácti hodinové směny, vždy po čtyřech lidech. Když je potřeba jsou všichni připraveni k výjezdu do pěti minut.

„Někdy mám potřebu být typickou ženou a jdu se kouknout do obchodu na boty nebo si vyzkoušet šaty," usmívá se Pavla. Monika má ve svých zálibách také jasno: „Nedávno jsem si udělala řidičák na motorku," směje se naším překvapeným obličejům.

Autorka: Markéta Vernerová