Lidská bytost by měla být schopná vyměnit plenku, naplánovat invazi, zabít vepře, zajmout loď, navrhnout budovu, psát sonety, vyrovnat účty, postavit zeď, srovnat zlomenou kost, utěšit umírajícího, vykonat rozkaz, dát rozkaz, spolupracovat, jednat sám, řešit rovnice, analyzovat nový problém, kydat hnůj, naprogramovat počítač, uvařit chutné jídlo, bít se zdatně, zemřít chrabře. Specializace patří hmyzu.“ Tato slova patří jednomu z nejvlivnějších spisovatelů science fiction Robertu A. Heinleinovi. Jako by se jimi řídila i Hana Zvalová z Jirkova, která se s nadšením vrhá do dalších a dalších činností a rolí.

Vystudovala jste práva, lidé vás ale znají jako galeristku, etnoložku, která se zabývá tradicemi, bylinkářku a správkyni skanzenu Stará Ves. Jaká byla vaše cesta od práv až sem?
Šlo o více souběžných cest. Rodina pochází z folklorně zajímavé oblasti z Kyjovska, později dostal táta jako kantor umístěnku v Jeseníkách v Rýmařově. Tím pádem jsem měla k folklóru blízko. Byla jsem zvyklá na kroje, péči o ně a bavilo mě to. Proto jsem si to začala „popřistudovávat“ k právničině. Když bylo vyhlášeno dvouleté studium v oblastech folklorních dovedností a etnografie všedního dne, určené pro práci ve folklorních souborech a skanzenech, přihlásila jsem se. Věnuji se tomu dlouho a setkávám se s lidmi, kteří jsou čistokrevně z oboru, mají vědomosti a dovednosti.

Když srovnáte své dětství a Chomutovsko, musí to být nebetyčný rozdíl, pokud jde o folklór. Nebo to vidíte jinak?
Je to trošku jiná planeta. Cosi tu bylo, to odešlo a každý, kdo přišel nový, si sebou něco přinesl. Jedno jestli to bylo jídlo, muzika či zvyk. Je to roztříštěné a tím pádem je náročné s tím pracovat. Například před pár lety mě požádali v jedné mostecké škole o založení folklorního dětského souboru. Když jsem připravovala tanečky a písničky, první program zaměřený na střed Krušnohoří, obnášelo to pro mě skoro dva týdny v muzeu, kde jsem se vrtala ve starých knížkách a novinách, abych dala po střípcích dohromady, jak vypadala písnička, čemu se blížila, jak vypadalo oblékání. Na Moravě je to tak, že hodíte kamenem, kam si vzpomenete, a z toho místa vybíráte, co by se vám líbilo. Tady je to úplně jinak, ale je hezké, že jsme to z toho úhoru vykutali.

Hana Zvalová 

Práva studovala na Masarykově univerzitě v Brně, folklor a etnografii v Praze, zdravovědu v Rýmařově a truhlářský obor na škole ESOZ v Chomutově. Je čtyřnásobná babička.

Ke všem činnostem, kterým se věnujete, jste se dala také na truhlařinu. Co vás vedlo k tomu, že jste krátce před důchodem vstoupila do učení?
Kamarádka se pochlubila, že mají ve škole krásné nové dílny pro učně. Já se ve dřevě rýpu od mala, i ve skanzenu se stále něco opravovalo a udržovalo. Samé krásné dřevěné věci. Tak mě to nadchlo a začala jsem o tom přemýšlet, protože jsem to chtěla umět správně. A další, co mě k tomu dovedlo: někdo je kuřák, já jsem závislá na studiu. Vždy nějaké dokončím, pak mám pauzu a přijde abstinenční příznak, než se zase někam přihlásím. Mám potřebu získávat hlubší znalosti a učit se něco dělat pořádně. To se propojilo, a protože jsem zjistila, že berou do učení i dospělé, přihlásila jsem se. Jsem ve druhém ročníku a mistr odborného výcviku mě úplně normálně zařadil mezi ostatní učně. Stejně se ke mně i chová, nemaže se s tím. Smekám před ním.

Co jste už vyrobila?
Loni byl můj hlavní výkon stolička: dlabala jsem, dělala se s čepy, plátováním a dalším hračičkováním. Na rozdíl od rychlovýroby, kdy se to nařeže, slepí, sešroubuje a hotovo, tady jde o poctivou truhlařinu jako za našich předků. Teď se rýpu s krmítkem. Bude s vyřezávaným kohoutem a šindelovou střechou.

Jak se k vašemu učení staví manžel?
Jsme spolu přes třicet let, tak je zvyklý. Myslím, že je pyšný, ale tváří se jako každý manžel, abych nezvlčela. Neřekla jsem ani slovo, než jsem se přihlásila, on na mě ale tak koukal a řekl, tak která škola to bude tentokrát?

Jaké máte za sebou další školy?
Dělala jsem dobrovolnou zdravotní sestru, kde bylo dřív třeba zvláštní vzdělání, v rámci právničiny jde o řadu kurzů. Co považuji za hodně důležité, je ta etnografická nástavba, divadelní scénografie na lidové konzervatoři v Ústí nad Labem a praktická část učebních oborů švadlena, pekař a kuchař. Jinak to byla fotografie, výtvarničení nebo dvouletý akreditovaný kurz rozvoje osobnosti. V praxi jsem využila úplně všechno, co jsem se kde naučila.

Čím jste vlastně chtěla být jako malá?
Já jsem chtěla krmit v prasečáku. Jednak tam dělala moje rodina a jednak se tam jezdilo na traktoru. To byly dvě základní věci, bez kterých jsem si neuměla představit život. A chodilo se v holínkách a nikdo nenadával, když se nesundaly. To byly klíčové věci pro výkon této profese. Ve třinácti jsem řekla, že chci studovat právničinu. Taťka byl biolog a chemik, učil na gymplu a představoval si, že bych mohla učit i já. Až když jsem to obrečela, nechal mě na pokoji.

Jak dlouho jste se právu věnovala?
Nějakých pětadvacet let. Začínala jsem jako civilní soudce, ale chování po revoluci ať už prvního ministra spravedlnosti či dalších ministrů jsem nevydržela. Byla to blbá doba, trikolóru nosil skoro každý a skoro vždy „měl pravdu“. Tehdy jsem přešla k obchodnímu právu, specializovala jsem se na velké podniky. Na trestní právo jsem neměla buňky ani žaludek.

Nechybí vám svět paragrafů?
Mám osypky z toho, jak se kdekdo snaží překroutit výklad. Obdivuji právníky, kteří dokáží aplikovat právo korektním a důrazným způsobem a zůstat na rozumné morální a lidské úrovni.

Donedávna jste pracovala jako správkyně ve skanzenu Stará Ves. Co vám to dávalo?
Vrátila jsem se k původní představě chodit v holínkách a být na statku (smích). Byla to etnografie všedního dne, to mi vždycky bylo blízké. Vraceli se tam za námi lidé, cítili se dobře, což bylo hezké.

Ve spolupráci s výzkumným ústavem jste tam rozjeli mimořádný projekt Enzedra, který má oživit více než sto let staré zemědělské tradice v Krušnohoří. V jaké je fázi?
Stále mám dohodu o provedení práce, která s Enzedrou souvisí, jsem odborný pracovník. Je fajn, že to, co člověk vypátral, pokračuje dál. Zrovna jsem se bavila se zahradnicí co a jak dál. Máme také nového správce webu – mého manžela. Na stránky vkládáme staré zvyky a poznatky o Krušnohoří, včetně receptů. Ty si nejdříve sama zkouším. Přes zimu jsem třeba vyráběla sirob. Je to sladidlo z cukrové řepy vypěstované na pokusném políčku ve skanzenu. Sladí to jako cukr, má to ale ohromně příjemnou chuť, vůni a konzistenci jako med. Člověk si musí dávat pozor, aby neměl pořád prsty v hrnci (smích).

Co dalšího jste uvařila podle starého receptu a byla z výsledku příjemně překvapená?
Z Rauchermad – kouřící dívky. Jsou to rozšťouchané vařené brambory, udělají se z toho placičky a na pánvi se opečou z jedné strany, aby byly lehce přismahlé. Jí se s jablkovými či hruškovými povidly a jsou hrozně dobré.

Jak vás naplňuje práce v jirkovské galerii?
Jsme v tom s manželem spokojení, dělá nám to dobře. Pozná se to na vernisážích. Lidem se z naší galerie nechce, což je hrozně milé.

Mimo jiné tam s manželem vedete kroužky šití, vaření, elektrikařiny a truhlařiny pro děti. Jak si vedou?
Spouštěčem pro mě byla zkušenost z učení truhlařiny. Když jsou děti v panelácích, co asi tak mají se dřevem vymyslet a stejně to vypadá i s ostatními řemesly. Není příležitost, důvod, místo a prostor, aby něco takového dělaly, proto jsme jim je nabídli my. Všecka děcka to dala, jsou šikovná.

Rozšířila jste nově působiště o zámek Červený Hrádek. V jaké roli se tam s vámi budeme setkávat?
Povýšila jsem z podzámčí na zámek, kde budu mít na starosti sbírky a mobiliární fondy, budu vytvářet expozice, rozvíjet je, průvodcovat a spolupracovat na vytváření programů. Chci do expozic vloudit něco nového, zajímavého, všechno ale budu pečlivě konzultovat s dalšími odborníky.

Jste také několikanásobnou babičkou, jak se při vší té práci stíháte těšit z vnoučat?
Teď je to horší, jsem hlavně babička přes pohádky, každý večer je vyprávím vnoučatům přes skype. Bydlí v Kladně.