Z Chomutova na nás jeli s vodním dělem, vzpomíná bývalý disident Čuňas Stárek

Jaké například?
Odehrálo se tam 14 velkých koncertů a festivalů, kde bylo kolem 300 lidí a také řada malých s účastí kolem 60. Mimo to jsme pěstovali plodiny na zahradě, chovali zvířata.

Stali jste se tak inspirací i pro ostatní?
Myslím si, že ostatní lidi z Československa tu komunu uznávali, protože když kluci z východních Čech chtěli koupit barák ve Skalici u Hrochova Týnce, vyslali jednoho z nich na tříměsíční stáž k nám, aby se naučil, jak to funguje. Tenkrát u nás žádná literatura o komunách a životě v nich nebyla. Všechno to byl pokus omyl. My tím prošli a bylo důležité to předávat dál.

Barák s velkým B. Centrum undergroundu bylo v Nové Vísce na Chomutovsku

Měli jste přesto nějaký vzor, nebo předobraz jinde?
Řada z nás už fungovala v jiných komunách, já byl v Rychnově. Důležitý byl Skalického baráček v Chomutově u Kamencového jezera, kterému jsme říkali Barell house. A esence všech pobytů a toho, co jsme už měli nažitý, jsme dali dohromady na Nové Vísce.

Jak to tam vypadalo při velkých akcích?
Jezdili tam naši přátelé z okruhu undergroundu ze severočeských a západočeských měst, ale měli jsme známé z celé republiky a největší skupina jezdila samozřejmě z Prahy. Patřili do ní naši disidentští přátelé z Charty 77. Přidali se v době, kdy už Charta srostla s undergroundem a jezdili na větší koncerty. Hráli u nás dvakrát DG 307, jednou Plastici, byly tam velké festivaly, na kterých vystupovalo třeba 14 skupin.

Jak často tam hlídkovala veřejná bezpečnost?
Hlídkovali celkem stabilně každý víkend. Byly doby, kdy tam byli nonstop. Když jsme točili seriál Fenomén underground, promluvil jeden z příslušníků veřejné bezpečnosti, který tehdy začínal jako elév v Kadani, ta nás měla v okrsku, a ten říkal: „My jsme na vás byli tak naštvaný. Ne, protože jste vlasatý a chartisti, ale vy jste tam na dvoře točili pivko, holky v plavkách, na plný pecky jste pouštěli Patti Smith a my jsme jak debilové leželi ve škarpě a lezli po nás brouci.“ To byly ty starosti z druhé strany.

Dřevěné, jedinečné, s kamny. V Krušnohoří vyrostou útulny s místy pro přespání

Ale také vám to uměli znepříjemnit, že?
Ale samozřejmě, lidi se za námi báli chodit. Vyprávěl jeden známý, jak se k nám jel podívat z Mostu, ale protože nechtěl ztratit práci, šel z vesnice Místo, která od nás byla tak tři kilometry. Obcházel to lesem a když už byl na dohled, tak se i plazil. Byl od nás tři sta metrů, ale právě tam stála hlídka, tak se vrátil. Jinak by ho chytli, prolustrovali a hrozilo by mu, že by informaci, že jezdí k nepřátelským elementům, podali zaměstnavateli a ten by ho vyhodil. To se stalo několikrát. Dokonce studenti ze škol byli vyhozeni za to, že byli přítomni na koncertu na Vísce.

Jaká byla atmosféra na koncertech? Bylo tam kvůli hlídkám dusno, nebo jste to brali jako takový punk, který k tomu patřil?
Když se lidi dostali za ohradu, tak už byli v takové naší vlastní republice, kde zákony socialismu neplatily. Tam jsme žili s nadšením, že jsme mimo možnost lustrace a jejich dosah, protože aby vstoupili na soukromý pozemek, potřebovali by prokurátorské povolení. To se taky stalo, ale to bylo v rámci nějakého vyšetřování. Koncerty se děly ad hoc, my to do poslední chvíle tajili. Jak jsem se dozvěděl, bezpečnost zjišťovala, kdy bude koncert podle toho, kolik kupujeme chleba, protože ten se nedal brát do zásoby.

Jak vypadal běžný život na statku? Žily tam s vámi ženy, děti, jak to vlastně probíhalo?
To se vyvíjelo. Začínali jsme ve třech obytných místnostech. Spousta se toho napovídá o línejch máničkách, ale když nám za tři roky barák brali, měl 11 obytných místností, koupelnu s teplou vodou a dětský provoz. Narodily se tam dvě děti, byly tam i pokřtěné a řada dětí se přistěhovala s rodiči.

Od rozsvícení vánočních stromů přes celý advent. Tyto akce potěší na Chomutovsku

Zmínil jste, že dům vám nakonec stát zabral. Za jakých okolností?
Zabral ho kvůli „bezpečnosti státu“. My se nikdy nedozvěděli, proč nám ho sebrali. To byla skutečnost, která podléhala utajení. Nejdříve jsme dostali vyrozumění o tom, že bude dům vyvlastňován, my se odvolali, ale samozřejmě jsme všechny soudy prohráli. Odvolání byla zamítnuta. Finále bylo takové, že už jsme tam zůstávali jen tři, já s mojí ženou a Jiří Kostúr. Z Chomutova na nás jeli hasiči s vodním dělem, ale my byli připravení, že odejdeme, protože už jsme neměli sílu ten dům ubránit.

Co bylo dál? Byly začátky osmdesátek, někde jste se asi setkávat chtěli. Převzal některý z baráků štafetu?
Ono jich bylo několik, i když v Řepčicích už také probíhalo vyvlastňování. Ty procesy ale nějaký čas trvaly. Třeba Skalice fungovala. Těch baráků bylo X, některé fungovaly ještě na konci 80. let a třeba barák v Krašovicích u Písku se nikdy vyvlastnit nepodařilo. Přežil až do konce komunismu. Taky se tam konaly koncerty.

Čím si vás získal underground a jak jste k němu vlastně přišel?
Já se od šestý třídy snažil nosit vlasy jako Beatles a vývoj pokračoval kontinuálně. Zajímala mě beatnická poezie a pop art, což byly směry, o které komunisti neměli zájem, aby se tady prezentovaly. V době normalizace, kdy zakazovali knížky a kulturu, představoval undeground a jeho „žití v podzemí“ jedinou možnost nějakého kulturního vyžití.

Autobusy z Kadaně do Prahy pojedou častěji. V prosinci startuje nová přímá linka

Co pro vás znamená s odstupem času?
Jak říká Franz Kafka, jistým bodem počínaje, není už návratu. Pro mě je underground celoživotní směr, ve kterém žiju. Je to taková moje bublina, kterou už asi do smrti neopustím.

Ve Vísce jste s přáteli začal vydávat samizdatový časopis Vokno, který byl hlavním periodikem kulturního undergroundu. Vychází dodnes. Pamatujete si na moment, kdy jste se rozhodli, že ho budete vydávat?
Vydávat vlastní kulturní magazín bylo naše přání někdy od roku 1974, kdy jsme ještě žádné baráky neměli. Snažili jsme se o to postupně. Tady na Vísce to bylo docela dramatické, protože intelektuálové z Charty, kteří pracovali v 60. letech v kulturních časopisech, se v roce 1978 dohodli, že budou vydávat takový chartovní kulturní časopis, který se jmenoval Spektrum. A že by underground na tom mohl participovat. Když jsme ale viděli první číslo, nebylo to pro nás. Dělali to na stroji a mělo to asi třicet kusů, lidí z undergroundu ale byly tisíce. A za druhé tam byla příliš vysoká intelektuální úroveň. Naši kamarádi, kteří byli většinou vyučení nebo měli maximálně střední školu na severu, nebyli zvědaví na nějaké fenomenologické úvahy. To přelistovávali. My jsme sice chtěli lidi edukovat, ale zároveň tam dávat věci, které byly v jejich zájmu pozornosti. Získali jsme ji mnohem přesněji, než ti, kteří dělali Spektrum.

Když přišel velký zlom, sametová revoluce, jaké to pro vás bylo? Byl jste tenkrát vězněný jako politický vězeň v Horním Slavkově, přesto možná pro vás s revolucí svým způsobem odešlo to nejlepší?
Samozřejmě přišla svoboda, i když já mám trochu jiné pojetí svobody, pro mě je svoboda něco vnitřního. Můžu být spoutaný na podlaze cely a přesto jsem svobodný. Pochopitelně se ale lépe žilo mimo kriminál než v kriminále.

Práce na hrázi Nechranic pokračují, dopravní omezení ale brzy skončí

Ale odešla éra baráků, kde jste zažívali něco, co běžně lidé neznali…
Ale je potřeba si uvědomit, že to na té Vísce bylo něco náhradního. Na druhou stranu si myslím, že zkušeností komun, což třeba reprezentují v Americe kampusy, by si měli všichni mladí prožít. Tam se naučí, že v takové skupině každý musí umět chtít víc pro ostatní než pro sebe. To se dnešní lidé moc nenaučili.

Pokaždé když se blíží 17. listopad, vedete řadu přednášek pro školy. Jak vnímáte dnešní generaci ve srovnání s tím, jaká byla třeba na začátku milénia ve vztahu k těmto událostem?
Poměrně se to zlepšuje, protože se zlepšuje společenské klima. Po revoluci řada lidí, co malinkým způsobem kolaborovala, byla v tom třeba jen po kotníky, se to snažila přejít mlčením. Zatímco dnes se o tom může společensky diskutovat, aniž by byl někdo uražený. To má na mladé lidi vliv.